anglická literatura

Literatura

V staroanglickém období (asi od 7. století) se anglická literatura vyvíjela z ústní slovesnosti a mytologie germánských kmenů. Krystalizovala v hrdinském eposu (Beowulf) a lyrice, v nichž se prolínaly tradiční a křesťanské vlivy. Vznikala též náboženská poezie (Caedmon, Cynewulf) a nauková literatura, zejména za Alfréda Velikého. Historii staroanglického království zachytila Anglosaská kronika. Vývoj staroanglické literatury byl násilím přerušen vpádem Normanů po bitvě u Hastingsu roku 1066. Z tradic středověké dvorské francouzské literatury, církevní a světské latinské literatury i z domácích zdrojů se rodila středoanglická literatura, vrcholící ve 2. polovině 14. století v alegorické epice (W.Langland), rytířském románu čerpajícím zvláště z keltské, artušovské mytologie (Sir Gawain and the Green Knight – Sir Gawain a Zelený rytíř) a hlavně v rámcové veršované skladbě G.Chaucera Canterburské povídky, předjímající renesanční literaturu. Během 15. století se vytvářely předpoklady pro vznik novoanglické literatury, jejíž počátky byly v 16. století spjaty zprvu hlavně s rozvojem humanistické vědy (T.More) a později (v 2. polovině) s rozkvětem renesanční literatury za vlády Alžběty I. (alžbětinská doba). V poezii se rozvíjela lyrika (sonety) a dvorský epos (E.Spenser), vznikala nová dvorská i lidová zábavná próza (J.Lyly, T.Nashe, R.Greene), publicistika, esejistika a vědecká literatura (F.Bacon). K největší dokonalosti však dospělo drama v díle Marlowově, Jonsonově a hlavně Shakespearově (viz též alžbětinské divadlo). Pro 17. století byl však již typický postupný rozklad velké dramatické formy (který nezastavil ani rozkvět satirické mravoličné komedie v 2. polovině 17. století), hledání nových výrazových forem v lyrice (J.Donne), rozvoj velké epiky (J.Milton) a lidové náboženské prózy (J.Bunyan), spjatých s ideologií anglické revoluce. V období restaurace Stuartovců vznikla Drydenova klasicistická poezie a dramatika. Po nastolení konstituční monarchie roku 1688 se rozvíjela klasicistická satira (J.Swift, A.Pope). Do tohoto období hospodářského rozmachu spadaly rovněž počátky románu v Defoeově díle. Psychologizace hrdiny byla příznačná pro sentimentální, moralizující romány S.Richardsona. Realistický román 18. století vyvrcholil v 2. polovině století v díle Fieldingově, Smolletově a Sternově. Vzápětí však vývoj lyriky (J.Thomson, T.Gray, O.Goldsmith), historismus (gotický román, poezie T.Chattertona) a zájem o folklór připravily půdu pro romantismus, jenž vznikal pod vlivem myšlenek francouzské revoluce, k nimž se hlásili například básník a výtvarník W.Blake a lidový pěvec R.Burns. Od přelomu 18. a 19. století vznikala romantická poezie, která od pokusů vyjádřit novým básnickým jazykem a novou obrazností vztah člověka k přírodě (W.Wordsworth, S.T.Coleridge) dospěla v dílech G.G.Byrona, P.B.Shelleyho a J.Keatse k revolučnímu patosu a novému výrazu smyslovosti, a později i romantická próza, již představovaly hlavní Scottovy historické romány. V téže době však předznamenávalo románové dílo J.Austenové rozvoj kritického realismu u romanopisců viktoriánského období (Ch.Dickens, W.M.Thackeray, Ch.Brontëová a E.Brontëová, G.Eliotová, G.Meredith, T.Hardy). Soudobá poezie vycházela však hlavně po formální stránce ještě z romantických tradic (A.Tennyson), hledala nové výrazové prostředky i novou historickou a humanistickou tematiku (R.Browning, M.Arnold). Vznik novoromantického uměleckého hnutí prerafaelitů (D.G.Rosetti) byl spjat s počátky tzv. estetického hnutí 2. poloviny 19. století, jehož někteří teoretici a básníci (J.Ruskin, W.Morris) rozvíjeli hlavně společenskokritické tendence romantické estetiky. Ty měly pak značný vliv hlavně na přelomu 19. a 20. století na utváření společenskykritického realistického dramatu (G.B.Shaw) a prózy (H.G.Wells), zčásti však také na vývoj estétské prózy O.Wilda, který proslul i jako autor konverzačních komedií. Tradice kritického realismu pokračovala i ve 20. století (J.Galsworthy, E.A.Bennet, W.Maugham), současně ale docházelo k novátorským změnám v oblasti uměleckých postupů i tematiky (J.Conrad, E.M.Forster, D.H.Lawrence). V moderní poezii, jejímž předchůdcem v 19. století byl G.H.Hopkins (*1844 – †1889), se uplatnil symbolismus (W.B.Yeats) a avantgardní experiment (E.Sitwellová) spolu s mysticko-symbolickými postupy (T.S.Eliot). Modernistická próza se rozvíjela v 1. polovině 20. století hlavně v románech J.Joyce a W.Woolfové, zobrazujících formálně novátorskými postupy některé rysy rozkladu společenských hodnot, avšak neschopných překonat omezení daná subjektivismem uměleckého postoje. Průvodním jevem modernismu byl vznik tzv. nové kritiky, která svým zúženým pojetím výkladu díla zaměřeným na text sice obohatila metodologii studia hlavně básnického jazyka a obraznosti, ale vedla k ahistorismu při výkladu a hodnocení vývoje literatury. Na modernistické tradice navazovali další meziváleční i pováleční autoři, avšak současně se rozvíjel široký proud realistické literatury (J.B.Pristley, A.J.Cronin, J.Cary, Ch.P.Snow, D.H.Lessingová, A.Wilson) a vedle něho i pokusy zobrazit současnost v satirické grotesce (E.Linklater, E.Waugh), utopii (W.Golding) či v prolnutí fantastiky a skutečnosti (I.Murdochová), které se v Greenových románech, těžících z dobrodužné literatury, spojovaly s parodickou nadsázkou i zaměřením na aktuální politické a lidské problémy. V 50. letech vnesla do anglické literatury zásadní protest skupina rozhněvaných mladých mužů (J.Osborne, J.G.Braine, K.Amis, J.Wain). Z mladších meziválečných básníků vynikl bohémský velšský lyrik D.Thomas, reakcí na jeho pojetí tvorby v 60. letech je poezie umělecké skupiny Movement (Hnutí), vycházející zejména z modernistických tradic (E.Pound). Lyrická syntéza a obrat k filozofické a historické tematice jsou příznačné i pro pozdější poezii (T.Hughes, G.Hill). Rozvoj románu založeného na realistických uměleckých postupech (C.Wilson) je příznačný i pro hlavní proud současné prózy. V díle některých autorů (J.Fowles) se znovu objevují snahy o experiment hledající nové výrazové možnosti románového tvaru. Poválečnou dramatiku charakterizuje společenský protest rozhněvaných mladých mužů, formulovaný u J.Osborna, směřující u H.Pintera k absurdnímu divadlu a u A.Weskera ke společenské kritice. Pokusy o nové ztvárnění historické tematiky (R.O.Bolt) se objevují i v tvorbě předního dramatika P.Shaffera. V širším smyslu se zahrnuje do anglické literatury i anglicky psaná národní literatura irská, skotská a velšská. Kromě toho vzniká v angličtině i literatura v dřívějších britských koloniích a dominiích (antilská, kanadská, australská, novozélandská, jihoafrická literatura).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 25. 1. 2006
Autor: -red-