zbojnictví

V právní terminologii období pozdního feudálního lupičství, které však ve svých některých projevech a odezvě v poddanském lidovém prostředí nabývalo protifeudální ráz. Hromadně se rozvinulo v horských oblastech severního a středního Slovenska v 1. polovině 18. století v důsledku protihabsburského povstání Františka II. Rákócziho, v jehož vojsku bojovaly skupiny poddaných z různých částí Uher. Po ukončení bojů (1711) využily různé ozbrojené skupiny nedostatečné pacifikace k loupení na hlavních obchodních cestách, pronikaly přitom i do pohraničních oblastí okolních zemí (Morava, Slezko, Polsko). Jejich národnostní složení bylo pestré. Po potlačení skupin některých bývalých povstaleckých bojovníků došlo k novému zesílení z. ve 30. letech 18. století. Zbojnické družiny byly málo početné a jejich příslušníci se na zimu rozcházeli. Akce zbojníků proti bohatým mívaly podporu poddanského obyvatelstva, a boj stoličných orgánů a vojenských oddílů proti ním byl proto obtížný. Zbojnictví prakticky zaniklo před polovinou 18. století v důsledku upevnění správní organizace a bezpečnosti na cestách. V lidovém prostředí se zbojnictví stalo symbolem spravedlivého boje proti vykořisťovatelům, zbojnická tradice se rozvíjela v lidové kultuře a slovesnosti (nejen slovenské, ale i polské, ukrajinské ) a soustřeďovala se především na legendy o životě zbojniokých vůdců (J. Jánošík), kterým byly přičítány nadpřirozené schopnosti a ideální vlastnosti. Specifickou pokrokovou roli sehrála zejména jánošíkovská tradice ve vývoji slovenského národního hnutí od začátku 19. století.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 15. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: odzemek.