vojenská hudba

Hudba

A) hudební signály či doprovod užívané od starověku v boji, za pochodu nebo při přehlídce vojsk, na zvuk hudebních nástrojů se bojovníci shromaždovali, vyráželi do útoku, ustupovali či pronásledovali nepřítele, rytmický hudební doprovod byl důležitý při přesunech vojenských oddílů. Při útoku nebo za pochodu se též uplatňoval pokřik válečný a vojenská píseň. Od 16.–17. století jsou komponovány samostatné hudební skladby – vojenské pochody („marše“), b) hudební tělesa organizovaná při vojsku, jejich počátky sahají do starověkého Egypta (skupiny pištců, trubačů a bubeníků pochodující v čele oddílů pěchoty), staří Řekové užívali hráče na šalmaj a trubače kteří dávali signál k útoku falangy. Římská legie měla 35 trubačů. Ve středověku se uplatňovaly především rohy a trubky. Vzrůst úlohy vojenských hudebníků pro orientaci a přesuny vojsk od 16. století, ve většině evropských žoldnéřských armád se užívaly polnice, bubny a píštaly, od 17. století kotle a tympány, v Anglii a ve Skotsku byly typické dudy. V osmanské říši byly vytvořeny u janičárských jednotek sbory hudebníků na dechové a bicí nástroje, které hrály výrazně rytmickou břesknou hudbu. Podobné kapely byly zřízeny nejdříve v Polsku, pak v habsburské monarchii, Rusku a Prusku. Během 18. a v 1. polovině 19. století se u armád normovalo složení vojenských kapel, v rakouské armádě měl svou kapelu každý pěší pluk (měla obvykle 43 mužů), jezdecké pluky do roku 1866, značné zastoupení ve vojenských kapelách měli čeští hudebníci. Od 2. poloviny 19. století vojenské hudby vystupují při slavnostních příležitostech, na přehlídkách a hudebních soutěžích.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 15. 8. 2007
Autor: -red-