Vladislav I. Lokýtek

*3.3.1260 nebo 19.1.1261 – †2.3.1333, z rodu Piastovců

, od roku 1314 polský král, od roku 1267 spolu se svými bratry kníže kujavský, lęczycký a dobrzyńsky . Po smrti svého bratra Leška II. Černého

roku 1288 vystoupil s nároky na Malopolsko (v letech 1288–1292 vévoda sandoměřský) a získal plnou vládu v Kujavsku a Sieradzsku. Byl neúspěšný v boji o Malopolsko v letech 1289–1290 s Jindřichem IV. Probusem

a v letech 1290–1292 s český králem Václavem II.

V září roku 1292 byl donucen vzdát se nároků na Sandoměřsko a přijmout svá knížectví od Václava II. v léno. V roce 1296 získal na základě testamentu Velkopolsko a Gdaňské Pomoří. V roce 1300 byl svržen velmoži ve Velkopolsku, v boji s Václavem II.

ztrátil všechny země a uprchl do zahraničí. Připojil se k protipřemyslovské koalici, v letech 1304–1308 s podporou Anjouovců ovládl opět Sandoměřsko, v roce 1306 po smrti Václava III. Krakovsko a Gdaňské Pomoří. V letech 1311–1312 proti jeho vládě v Malopolsku proběhlo povstání podporované Janem Lucemburským

, který užíval titul polského krále. Od roku 1314 rozšiřoval Vladislav I. Lokýtek svou moc ve Velkopolsku proti hlohovské větvi Piastovců, roku 1318 získal souhlas polského episkopátu ke královské korunovaci, která byla uskutečněná dne 20.1.1320 v Krakově (jádrem polského království se stalo Malopolsko). Jeho korunovace nebyla uznávána řadou Piastovců (slezských, mazovských) a Janem Lucemburským. Roku 1325 Vladislav I. Lokýtek ve spojení s Litevci zpustošil východní část Braniborska. Roku 1327 zaútočil proti Polsku Jan Lucemburský a řád německých rytířů (rozšíření české svrchovanosti ve Slezsku), roku 1329 vyvolal Vladislav I. Lokýtek novou válku s řádem, v níž roku 1332 ztratil svrchovanost nad Kujavskem. Za Vladislava I. Lokýtka byla definitivně překonána roztříštěnost polského feudálního státu, jeho obnovu dovršil Kazimír III. Veliký

.