Vladimir Sergejevič Solovjov

*16.1.1853 – †31.7.1900, ruský náboženský filozof, básník, publicista a kritik. Syn Sergeje Michajloviče Solovjova. Habilitoval se na univerzitě v Moskvě, pro požadavek beztrestnosti atentátníků na cara Alexandra II. zbaven možnosti přednášet. Je pokládán za nejvýznamnějšího představitele náboženské idealistické filozofie v dějinách ruského myšlení. Odmítal materialismus ruských revolučních demokratů a usiloval o „velkou syntézu“ křesťanského platonismu, německého klasického idealismu a vědeckého empirismu. Neuskutečnitelnost tohoto cíle jej nutila k neustálému přehodnocování vlastních názorů. Pokládal morálku za základ veškeré teoretické filozofie a svým myšlením se snažil řešit především problém smyslu života jako realizaci křesťanského ideálu. Politicky blízký liberálnímu reformismu. V duchu raného slavjanofilství kritizoval západní filozofii za abstraktní racionalismus, proti němuž stavěl intuitivně obrazné symbolické postihování světa na základě mravní vůle jedince. V ontologii hlásal ideu všejednoty bytí, tj. absolutna, v němž se slučují všechny živé prvky jsoucna a které si romanticky zosobňoval jako „Sofii“, tj. věčné ženství. – Solovjov nevytvořil vlastní filozofickou školu. Působil však na tvorbu a teorii ruského symbolismu, stal se jedním ze zdrojů „bohohledačství“ a „bohostrůjcovství“, působil na náboženskou filozofii N. A. Berďajeva, S. N. Bulgakova aj. – V českém myšlení se kriticky zabývali Solovjovovou filozofií zejména představitelé českého pozitivismu J. Mikš, F. Krejčí a T. G. Masaryk. Hlavní spisy: Krisis zapadnoj filosofii (Krize západní filozofie), Čtěnija o bogočlovečestve (Čtení o bohočlověčenství), O almužně a postu, Duchovní základy života.