Velkopolsko

Historické území v západní části Polska se střediskem v Poznaní. V 9.–10. století zde sídlil kmen Polanů, sjednocený pod vládou Piastovců. Od přelomu 10.–11. století se stalo centrem raně feudalistického Polska a polské církevní organizace (arcibiskupství hnězdenské). V období roztříštěnosti polského státu od poloviny 12. století se na území Velkopolska vytvořilo knížectví poznaňské a kališské. Za Přemysla II. Velkopolského základna sjednocovacího procesu (v roce 1294 spojení Velkopolska s Gdaňským Pomořím a v roce 1295 královské korunovace). Roku 1300 za vlády Václava II. se Velkopolsko stalo opět jádrem polského státu. Definitivně sjednoceno s Polskem roku 1314 Vladislavem II. Lokýtkem. Ztratilo však vedoucí postaveni ve prospěch Malopolska. V 16.–18. století se k Velkopolsku jako jedné z provincií polské koruny počítalo i Kujavsko, Dobrzyńsko, Leczycko a Sieradzko. V letech 1772–1793 připadlo při dělení Polska do pruského záboru. V letech 1807–1815 bylo součástí knížectví Varšavského a v roce 1815 odevzdáno vídeňským kongresem

jako velkovévodství poznaňské opět Prusku (od 1871 zároveň Německo). Roku 1848 revoluce vedená L. Mieroslawským. Na základě Versailleské mírové smlouvy v roce 1919 se Velkopolsko opět stalo součástí Polska. Roku 1939 bylo anektováno z větší části nacistickým Německem (tzv. župa Warthegau). Roku 1945 osvobozeno sovětskými a polskými vojsky.