umírání

V lékařské terminologii synonymum terminálního stavu, definovaného jako proces postupného a nevratného selhávání vitálních funkcí tkání a orgánů, jehož bezprostředním následkem je zánik individua (smrt, mors, podle definice WHO smrt mozku). V lékařsko-psychologické interpretaci jde o finální proces života představující regulační děj uvedený v chod v okamžiku, kdy stav organismu a charakter situace jiné řešení nepřipouštějí. Proces faktického zániku jedince charakterizovaný více či méně postupným odezníváním organických i psychických potencionalit (aktivit) včetně vědomí, končící smrtí. Závěrečný, přetrvání vylučující a časově i prožitkově vysoce variabilní úsek života jedince, završený jeho destrukcí přecházející v neexistenci. Buněčná smrt spolu s destrukcí tkání a orgánů včetně vyhasínání životně důležitých funkcí je integrální součástí ontogenetického vývoje. Poněvadž geneze smrti je takto podmiňována životem a život umožňován smrtí, lze konstatovat, že jedinec umírá de facto od narození. Podle teorie biologických hodin však organismus umírá fakticky tehdy, jestliže se naplnil jeho geneticky podmíněný program života, nebo když se v určitém čase začal realizovat jeho program smrti. Tyto složitě determinované aktivity jsou za působení vnitřních i vnějších faktorů oživeny vždy, jsou-li buňky nebo tkáně kompetentní odpovědět smrtí. Aspekt genetického programování procesu umírání hraje významnou roli při analýze takzvaných smrtelných hodin (otázky fyziologické a patologické smrti, předsmrtné stavy, problematika dlouhověkosti, mechanismy genetického a epigenetického řízení vývoje vyšších organismů) nejen v oblasti lékařství, biologie, psychologie a filozofie, ale zejména thanatologie. Právě tato nauka upozornila na významový posun v pojmu umírání a rozlišila kategorie psychologického (psychického), sociálního a biologického umírání (smrti). Člověk vystavený smrtelnému nebezpečí umírá v psychologickém smyslu většinou dříve, než nastane terminální stav. Umírání zde představuje vznik povědomí perspektivní neslučitelnosti konkrétního stavu organismu se životem a vysoké pravděpodobnosti smrti. Otázka reálného průběhu, tj. uvědomění a prožitku umírání ve vztahu k času přitom zůstává nezodpovězena. V lékařské praxi může vhodná psychologická intervence uchránit postiženého od sociálního umírání, chápaného jako stav totálního vyvázání ze sociálních vztahů odtrhující jedince od všeho lidského a bránící mu v návratu do společenského kontextu. K psychickému či sociálnímu umírání však může dojít i při absenci nemoci, a to v důsledku rozhodující změny vědomí. Nevratně změněné či ztracené vědomí je naopak individuálním vyvrcholením procesu umírání a současně biologickým osvobozením umírajícího subjektu. Samotné umírání je poznamenáno tzv. adaptabilní negligací, umožňující odstranění (vytěsnění) vlastní reality z vědomí umírajícího. Tento proces spolu s výsledným prožitkem umírání je psychologicky vázán na strach z umírání (tj. z jeho průběhu a charakteru) i ze smrti (tj. z obecně chápané ztráty života) a bývá tím intenzívnější, čím více se člověk blíží faktické smrti. Proto se psychologické vedení nevyléčitelně nemocných časově posunuje daleko před terminální stav. Psychologická prevence je tak schopna více či méně smysluplně ovlivňovat faktory psychického i sociálního umírání s cílem zabránit tomu, aby nemocní žijící s tabuizovaným vědomím smrti nezemřeli dříve psychicky a sociálně než fyzicky. Institucionalizací smrti (až 80 % lidí umírajících ve zdravotnických zařízeních za asistence neznámých profesionálů) došlo k rozbití po staletí přijímaného modelu (úzu), umírání v rodinném kruhu. Struktura individuálních reakcí na umírání daná biologickými, psychickými i etickými dispozicemi umírajícího proto v rámci celkové lékařské péče vyžaduje nejen adekvátní lékařskou pomoc, ale především skutečnou lidskou účast.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 12. 2004
Autor: -red-

Odkazující hesla: smrt.