turecká hudba

Hudba

Hudební kultura Malé Asie. Je ovlivněna zvláště persko-arabskou a byzantskou hudbou. Ve 14.–19. století měla (výboje Turků do Evropy) zpětně vliv na lidovou hudbu balkánských národů, zvláště Albánie a Bulharska. Lidový folklór, dodnes živý, se v melodii vyznačuje pentatonikou a zvětšenými intervaly. Stavba melodie je asymetrická, rytmus nepravidelný (5/8, 7/8 a 9/8 takt) nebo bez rytmického členění. Z tanců je oblíben například kolový tanec halay. Lidový zpěváci improvizují nové písně v tradici tureckého folklóru, za doprovodu loutny saz. Další hudebními nástroji jsou bubínek deblek, pastýřská flétna kaval, druh citery kanun. Velký buben davul a šalmaj zurna užívány v tzv, janičářské vojenské hudbě, která vznikla ve 14. století. Vlivem tureckých válek se turecká hudba stala známá i v Evropě. Umělá (liturgické zpěvy) a později i světská turecká hudba se v období osmanské říše pozvolna rozvíjela a rozkvětu dosáhla v 17.–18. století. Začákem 19. století byla ovlivněna západoevropskou hudou. Až na začátku 20. století se skladatelé inspirovali lidovou hudbou (směr zvaný alaturka). Skladatelé jsou N. K. Akses (*1908, studoval i v Praze u J. Suka a A. Háby), A. Saygun (*1907, tvůrce moderní turecké hudby, 4 symfonie, opera Köroglu), I, Usmanbas (*1921), N. Kodalli (*1924) a další píší již soudobou evropskou kompoziční technikou. Osou hudebního života je hudební konzervatoř v Istanbulu (založena v roce 1912), v Ankaře (založena v roce 1936) a v Izmiru, tamtéž městské symfonické orchestry a operní divadla.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 12. 10. 2000
Autor: -red-