turecká expanze

Souhrnné označení osmanských výbojů po ovládnutí byzantských držav v Anatólii a podrobení sousedních tureckých knížectví na pobřeží Egejského moře (v 1. polovině 14. století). Roku 1354 se Osmani zmocnili byzantských pevností na severním břehu Dardanel, 1361 dobyli Drinopol a okolní oblasti východní Trácie, 1389 Srbsko, poté v letech 1393–1396 Bulharsko. Roku 1396 byla poražena u Nikopole spojená evropská vojska. Tato první fáze osmanské expanze byla ukončena Tímúrovým vpádem do východní Anatólie roku 1402, ale ve 40. letech 15. století se říše znovu upevnila, což potvrdila nová porážka spojených vojsk evropských států u Vamy v roce 1444. V květnu 1453 byl dobyt politicky i územně izolovaný Cařihrad a připojením Hercegoviny a Moldavska na začátku 16. století si Turci zajistili kontrolu nad celou jihovýchodní Evropou. Za Selima I.

(vládl v letech 1512–20) bylo území říše zdvojnásobeno expanzí do Asie a severní Afriky. Osmanská vojska se zmocnila nejprve Arménie, Kurdistánu a severní Mezopotámie (1514–1515), pak Sýrie, Libanonu, Palestiny, Egypta a Hidžázu (1516–1517) a dokonce i valné části Maghribu. Výboje do Evropy byly obnoveny ve 20. letech 16. století dobytím Bělehradu a části Uher, ale ve vleklých válkách s Polskem a Habsburky se osmanská expanze začala zpomalovat. Po porážce u Lepanta

roku 1571 převážily navzdory dalším drobným územním ziskům konsolidační tendence. Vnitřní národnostní, správní a politické problémy rozsáhlé říše vytvořily spolu s prudkým hospodářským a technickým rozvojem evropských zemí v 1. polovině 17. století předpoklady pro zásadní změnu v celkovém poměru sil v neprospěch osmanské říše.