tranzistor

[Angličtina], zesilovací a spínací prvek, jehož činnost je založena na vlastnostech polovodičů

. Tranzistor společně objevili Američané J. Bardeen

, W. H. Brattain

a W. Shockley

v roce 1949. Jejich tranzistor je v základě tvořen blokem polovodiče, na který jsou přitisknuty dva hroty vytvářející dva přechody PN. Činnost nejrozšířenějšího plošného bipolárního tranzistoru se zakládá na vlastnostech přechodu PN mezi dvěma různě dotovanými oblastmi v polovodiči, a to s vodivostí děrovou a s vodivostí elektronovou. Plošný tranzistor se skládá ze tří vrstev bud typu PNP, nebo NPN. Prostřední vrstva tvoří bázi, k niž přiléhá na jedné straně emitor (označen šipkou dovnitř – PNP, nebo ven – NPN), na druhé straně kolektor. Nejčastěji se tranzistor užívá k zesilování, kdy vstupní napětí (nebo proud) mezi bází a emítorem se na výstupu mězi kolektorem a emitorem využívá jako napětí zesílené (zesilovač se společným emitorem). Užívá se též zapojení se společnou bází nebo se společným kolektorem. Tranzistory mohou být provedeny jako jednotlivé samostatné prvky pro zesilování napětí, jako výkonové zesilovače i jako stavební prvky v integrovaných obvodech. Existuje také tranzistor s jedním druhem vodivosti (unipolární tranzistor

). Jednotlivé druhy tranzistorů se liší způsobem výroby, při níž se užívá například technologie difúzní, slitinová, epitaxní, dále materiálem, kterým může být například křemík

, germanium

, arsenid gallitý. Vyrábějí se tranzistory nízkokmitočtové a vysokokmitočtové. Výbornými vlastnostmi se vyznačují unipolární tranzistory, například tranzistor řízený polem s hradlem odděleným přechodem PN (JFET) a tranzistor řízený polem s izolovanou vstupní elektrodou (IGEFET a MOSFET).