tolerance

[Latina], snášenlivost k názorům a jednání druhých lidí, odlišným od názoru a jednání vlastních. V užším smyslu snášenlivost v oblasti víry a světového názoru, zejména snášenlivost náboženská. Náboženská tolerance se týká těch náboženství a vyznání, která se liší od vládnoucích v daném státě. Umožňuje veřícím přiznat se ke svému přesvědčení, vykonávat náboženské obřady a mít stejná práva a stejné povinnosti jako druzí občané. V novověku se stává požadavek náboženské a světonázorové tolerance jedním z požadavků všeobecně demokratického charakteru. Opakem tolerance je intolerance, jejímiž jevovými stránkami mohou být fanatismus, extrémní oddanost určité víře nebo názoru, spojená s nesnášenlivostí k druhým, jinak smýšlejícím lidem. Tolerance jako všeobecně demokratický a všeobecně humanistický požadavek měla v různých historických obdobích různý obsah a smysl. Pro antický svět až do rozšíření křesťanství nebyla náboženská a filozofická tolerance problémem, neboť polyteismus Řeků a Římanů přirozeně zahrnoval kult různých bohů a božstev. To zahrnovalo dalekosáhlou toleranci, žádal se jen vnější hold státním bohům, jako byla v Římě bohyně Róma. I když si římské impérium podrobovalo různé národy, zůstávalo jejich náboženství zpravidla nedotčeno. Duchovní situace v římské říši se však změnila, když křesťanství, příznivě přijímané u bezprávných a nemajetných vrstev, vzneslo nárok být jediným pravým náboženstvím. Vyplývalo to z jeho monoteistické povahy a ze striktního odmítání veškerých pohanských věr a kultů. Tento přístup se dotýkal samotných základů římské otrokářské společnosti. Vládnoucí třída se cítila ohrožena a odpověděla známým krutým pronásledováním křesťanů. Křesťané sami, prodchnuti vášnivou vírou ve svého boha a spasitele, za této situace poprvé formulovali ústy Tertullianovými požadavek svobody svědomí. Jakmile se však křesťanství stalo ve 4. století státním náboženstvím, jeho představitelé se zásady tolerance vzdali a soustavně vymycovali pohanské kulty. Ostří intolerance se obracelo nejen proti pohanům, ale i dovnitř církve, která bojujíc za věroučnou jednotu začala kacíře a heretiky soustavně pronásledovat a stupňovala svou nesnášenlivost až k náboženským válkám. Církev žádala bezpodmínečnou podřízenost svým náboženským dogmatům. Ve středověku vedla aliance duchovní a světské moci, tj. římské církve a feudálního panstva k tomu, že každá odchylka od dogmatu se jevila jako ohrožení společenského pořádku a byla stíhána nejpřísnějšími tresty (viz také inkviziceinkvizice). Nositeli myšlenky tolerance se stávaly hlavně některé pronásledované sekty, jako například valdenští. Reformace jako výraz raně buržoazního vývoje postavila proti nárokům papežství ideje tolerance a rozvinula nový směr tolerantního myšlení. Avšak tam, kde protestantismus zvítězil, používal své moci nejen k zajištění svých pozic proti katolicismu, což bylo oprávněné, ale též proti myšlení, které překračovalo jeho rámec. Tak Kalvín dal upálit Serveta, Luther schválil použití moci proti novokřtěncům. Opravdovějšími nositeli myšlenek tolerance se stali humanisté. Erasmus Rotterdamský a jiní odsuzovali intoleranci, zaměřenou na potlačování přesvědčení. S. Castelion (1515–1563), autor spisu O kacířích, zda mají být pronásledováni, J. Böhme, J. Bodin, M. Montaigne a další zdůvodňovali toleranci nepodstatností rozdílů mezi náboženstvími. V 17. století se přes řadu válek, vedených pod náboženskými hesly, podařilo uhájit alespoň částečně zásady tolerance k různým sektám (jako independentům nebo arminiánům). P. Bayle učinil další krok v prohlubování myšlenky tolerance tím, že ji formuloval jako otázku svobody svědomí v nejširším slova smyslu. Vytvářely se předpoklady pro rozvoj tolerančního myšlení v osvícenství, které s neobyčejnou silou odhalovalo škodlivost a barbarství náboženského fanatismu. Zásadu svobody svědomí rozšířilo na všechna vyznání, vyňati měli být jen aktivní hlasatelé protiosvícenského fanatismu. Toleranční snahy vrcholí francouzskou buržoazní revolucí konce 18. století, která vyhlásila neomezenou

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 19. 8. 2000
Autor: -red-