teorie blahobytu

Ekonomie

ekonomie, ekonomická teorie, součást neoklasické školy. V širším pojetí se toto označení používá pro celou neoklasickou teorii optimality ekonomiky. V užším (a přesnějším) pojetí zahrnuje pouze modely, které hledají podmínky tzv. absolutního, respektive vrcholného optima, tj. „maxima blahobytu“. Obě pojetí shodně vycházejí z tvrzení o údajné optimalitě ekonomiky, chápané jako schopnost využívat omezené výrobní zdroje společnosti v zájmu maximálního uspokojování preferencí spotřebitelů, tj. ve smyslu tzv. Paretova optima. Je to optimum pouze relativní, každý jednotlivec v něm maximalizuje svůj užitek v rámci omezení daných rozsahem jeho vlastnictví zdrojů a statků. K významným směnám teorie blahobytu patřila zejména lausannská škola neoklasické ekonomie (L. Walras, V. Pareto). Na přelomu 30. a 40. let došlo ke vzniku nové teorie blahobytu, založené na tzv. kompenzačních testech (N. Kaldor, J. R Hicks), a k pokusům o formulaci funkcí společenského blahobytu, tzv. kriteriálních funkcí pro optimální rozdělování (P. A. Samuelson, K. J. Arrow).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 26. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Arthur Cecil Pigou.