stvořitelské mýty

Soubor bájí nejrůznější provenience a časového určení, jejichž ústředním motivem je akt stvoření zahrnující i popis jeho příčin, geneze a následků. Geneze stvořitelských mýtů představuje časový a obsahový rozvrh etap tvůrčího procesu nadpřirozených sil, na jehož konci stojí svět či vesmír (kosmogonické mýty užívající často alegorie tzv. stromu světa, arbor mundi), bohové (genealogie bohů a jejich pokolení) a člověk (antropogenní stvořitelské mýty). Většina kosmogonických mýtů staví na geocentrickém předpokladu vzniku světa z počátečního chaosu (řecká kosmogonie), chaotické bojující bytosti (asyrsko-babylonská Tiamat) či prazárodku (vejce foinických či orfických mýtů), z nichž vzniká postupně vesmír a jeho řád. Podle četných mýtů se z prvotního chaosu rodí nejprve velicí bohové (sumersko-akkadská mytologie), kteří v genealogické linii oživují svět (řecká kosmogonie). Jiné mytologické verze vyzdvihují tzv. chthonická (ze země vzešlá) či sebeplozením vzniklá božstva (egyptská mytologie) plodící generace dalších bohů, jež posléze tvoří z různých příčin, materiálů a různými způsoby člověka. Zatímco asyrsko-babylonské, egyptské, řecké, germánské a jiné mytologické systémy zdůrazňují stvoření bohů, staví texty Starého zákona do popředí stvoření člověka. Akt stvoření zde představuje stvoření „lidu božího“ vyvedeného bohem z Egypta (spasitelský záměr motivující boj boha s Egyptem), stvoření světa (bůh jako původce absolutního počátku všeho stvořeného slovem) a stvoření člověka jako nového druhu, dávajícího smysl světu (lidstvo zosobněné Adamem pojatým ve smyslu „krále“, který v novozákonním pojetí symbolizuje svůj protějšek, eschatologického Adama-Krista). Dvojí líčení stvoření světa v knize Genesis líčí boha a svět jako svrchovaného stvořitele a jeho dílo. Tzv. kněžský kodex popisuje stvoření jako oživení temné a beztvaré propasti osmi božími příkazy rozvrženými do 6 dnů ve dvou etapách, přičemž stvoření člověka „k obrazu božímu“ a s určením vlády nad celou zemí spadá do poslední fáze. V tzv. vyprávění Jahvistově je nadřazenost člověka nad ostatními tvory zdůrazněna posunutím jeho vzniku na počátek stvořitelského díla, završeného stvořením ženy z žebra člověka a předznamenáním jeho pádu (adamský pád). Jak ukazuje srovnávací religiologie, obsahují všechny stvořitelské mýty některé společné prvky, vypovídající o touze člověka proniknout do hlubin tajemství své existence. Tato touha se vedle filozofických anticipací promítla i do četných mystických spekulací (starověký okultismus, kabala), nacházejících odezvu v tzv. faustovském tématu.