soud

Logika základní akt myšlení, myšlenka ve formě výpovědi je vyjádřená oznamovací větou, v níž se něco tvrdí o objektech. Soud obsahuje subjekt (podmět), predikát (přísudek) a sponu (voda je studená); je analytický, když vykládá obsah pojmu. V Kantově logice je analytický soud takový soud, v němž je logický predikát obsažen v logickém subjektu, například všechna tělesa jsou rozprostraněná; v definici tělesa je už obsažen soud, že zaujímá prostor. Soudy apriorní jsou ty, ke kterým se dojde bez vlastní nové zkušenosti (2+2=4); aposteriorní soudy jsou výsledkem zkušenosti (ryba žije ve vodě). Dále se rozeznávají soudy apodiktické, které vyjadřují, co je vždy a všude (člověk je smrtelný); soudy problematické (modální) vyjadřují možnost existence či chybění nějaké vlastnosti předmětu (měsíc může spadnout na zem); asertorické soudy jen tvrdí danou tezi (slunce svítí) aj. Soudy mají být evidentní, tj. jisté. Evidence je buď gřímá, kdy ji lze bez pochybnosti jasně nahlížet, nebo založená na jiných soudech (logická), či empirická, založená na zkušenosti. Soudy se dělí na jednoduché a složené. Složené se sestavují z jednoduchých soudů pomocí různých logických spon (například spojky „a“ – konjunkce, „nebo“ – disjunkce, jestliže... pak“ – implikace). – Tradiční logika rozlišovala soudy kategorické, hypotetické a disjunktivní; kategorické soudy se dělí na obecné kladné (všechna S jsou P), obecné záporné (žádné S není P), částečné kladné (některá S jsou P) a částečné záporné (některá S nejsou P), například všichni savci jsou obratlovci, hypotetické soudy mají tvar: jestliže p (podmínka), pak q, například jeli číslo dělitelno devíti, je dělitelno i třemi; disjunktivní soudy mají tvar; p, nebo q, například přijde včas, nebo zavolá.