smrt

Filozofie

Filozofie, přirozený konec života živé bytosti. Člověk na rozdíl od ostatních živých bytostí ví o své smrtelnosti. Poznat smysl smrti jako završující chvíle života bylo i cílem filozofie. Vztah k smrti v mnohém určoval formy náboženských kultů (staroegyptské chápání pozemské existence člověka jako pouhé přípravy k záhrobnímu životu formující kult mrtvých, shodný v určitých bodech s kultem předků v jiných starověkých společnostech) a filozofie náboženských systémů (pojetí smrti jako mezičlánku v koloběhu obměňujících se životů, rozpracované ve starověké Indii). V antice Platón rozvinul tezi Sokrata, podle které je smrt oddělení duše od těla, její osvobození z „vězení“, kde přebývala při své pozemské pouti. Jsou zde rozvíjeny myšlenky orfismu a pythagoreismu: představa smrti jako osvobození božské, nesmrtelné, jedinečné, věčné duše od smrtelného těla. Toto Platónovo a Aristotelovo učení o nesmrtelnosti duše tišilo tragiku smrti a v této podobě přešlo i do křesťanství a tradice evropské kultury. Jiné pojetí smrti se nachází ve filozofii stoicismu a zejména u Epikura. Cíl je týž jako u Sokrata: osvobodit člověka od strachu ze smrti. Epikuros tvrdil, že se nás smrt vůbec netýká protože pokud jsme my, není tu smrt, a když přijde smrt, nesme tu my. Smrt se přijímá jako přirozené završení života. V křesťanství (obdobně jako v jiných náboženských systémech) existuje víra v posmrtný život duše spjatá s vírou v zmrtvýchvstání, v přemožení smrti bohočlověkem Ježíšem Kristem, skrze něhož je možná spása lidstva. V novověku se vytvořily dvě cesty přístupu k smrti: transcendentalistická (M. Luther, I. Kant, S. Kierkegaard) a panteistická. Panteistická tradice charakteristická pro myslitele ovlivněné novoplatonismem (G. Bruno), jdoucí přes B. Spinozu, J. W. Goetha a G. W. F. Hegela, popírá ontologický smysl smrti jako přechodu z imanentního do transcendentálního světa. Podle Spinozy moudrost člověka nespočívá v hloubání o smrti, ale o životě. Kult smrti naopak vzešel z krize ideje pokroku na konci 19. a začátku 20. století. U A. Schopenhauera, F. Nietzsche, O. Spenglera se objevují antické myšlenky „věčného návratu“ ve spojení s dionýským nadšením z temných hlubin bytí. V podobných intencích adorace smrti se děje myšlení existencialistických filozofů (M. Heidegger, A. Camus). Na smrt je nahlíženo jako na tajemství sjednocení božského a lidského, transcendentálního a imanentního (teologizující myšlenkové směry). V marxistické filozofii je smrtelnost individua dialekticky spojena s existencí všeho lidstva. Smrt je podle K. Marxe krutým vítězstvím rodu nad jedincem, ale individuum jako nositel obecného zůstává žit v rodě. Marxismus-leninismus se staví za reálný smysl naplněného života ve společnosti. Obracení se k bohu, transcendentnu považuje za iluzorní. Člověk zůstává žít po smrti ve svém díle – v tom vidí marxismus jeho skutečnou nesmrtelnost.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 16. 10. 2000
Autor: -red-