škola

Vzdělávání

Instituce, sloužící k uskutečňování systematického a plánovitého vzdělávání a výchovy mládeže i dospělých. Organizace škol, cíle, obsah a metody jejich práce se mění s vývojem společnosti. Svým obsahem a strukturou zajišťuje všem žákům plynulý přechod od nižších stupňů k vyšším, od jednodušších forem výuky ke složitějším. Škola jako společenská instituce byla vždy závislá na charakteru společenské struktury. Dělba práce rozvíjející se v závislosti na rozvoji této struktury vyvolala nutnost svěřovat výchovné a vzdělávací úkoly kvalifikovaným jedincům, jejichž činnost více či méně formovala počátky školské instituce. Zvláštní příprava adeptů pro výkon specifických činností (kultovních, kněžských) pozvolna přijímala formu cílevědomého předávání kulturního dědictví, vytvořeného v rámci větší skupiny, etnika či společnosti. Asyrské, babylonské, egyptské, indické i jiné památky vypovídají nejen o potřebě, ale o skutečné existenci takových forem předávání kulturní zkušenosti jež lze nazvat prvotními formami školy jako instituce (písařské školy, školy výtvarné, kultovně-náboženské), připravující jedince často pro výkon vysokých státních funkcí (Čína). Zvláštní systém škol nabývající podoby školských útvarů byl vypracován ve starověkém Řecku (athénský systém umožňující tělesnou i duchovní přípravu od elementárních stupňů až po soukromé filozofické školy vedené vynikajícími osobnostmi své doby), kde se škola stala současně i předmětem teoretických úvah. Řecký systém škol byl rozvinut v antickém Římě, kde byl v císařské době vybudován třístupňový školský systém blízký systémům novodobým. Vysoké školy řečnické, technické, právnické i lékařské vychovaly státu kvalifikované odborníky a správní úředníky při sílícím požadavku obecného vzdělání a uplatnění sociálních hledisek ve výchovně vzdělávacím procesu. Tento požadavek byl z velké části opuštěn ve skromných podmínkách škol raného křesťanství jež vznikaly ad hot, pro nejbližší potřeby církve, aby byl znovu oživen myšlenkou univerzálního středověkého školství završeného ve formách středověkých univerzit (představa školy jako nástroje obecného vzdělání se objevila v době Karla I. Velikého, avšak zapadla jako předčasná). Těsný vztah mezi školou a církví se objevil v raném středověku, kdy škola je zcela přizpůsobena cílům a potřebám církve. Církevní školy řízené a spravované církví ve vnitřní (obsahové) i vnější (organizační) rovině, byly institucemi, jejichž původním posláním bylo naučit kněžský dorost latině, představující (až na dočasné výjimky) jediný liturgický jazyk římsko-katolické církve. Spolu s latinou se však žáci seznamovali i s dědictvím antické vzdělanosti; to mělo značný význam pro vývoj jednotné evropské kultury ve středověku. Klášterní školy, zřizované od 6. století, vychovávaly zpočátku výhradně řeholní dorost, později (v izolovaných odděleních při interních školách řeholníků) i dorost světských kněží a laiků. Obsah vzdělání tvořilo trivium a kvadrivium, hlavním vyučovacím předmětem byla latina (A. Donatus Ars grammatica; Priscianus, Institutiones grammaticae), převažující metodou studia bylo mechanické memorováni. Katedrální školy byly zřizovány v sídlech biskupů při katedrálních kostelech. Při nich vznikaly kapituly tvořené sbory kanovníků, při kapitulách se zřizovaly školy pod správou kanonika-scholastika či kanonika-lektora, kteří ustanovovali své pomocníky. Katedrální školy vychovávaly kromě kněžského dorostu i laiky. Obsah vzdělání tvořilo trivium a kvadrivium, organizace a obsah vyučování byly stanoveny statuty kapitul. Přestože se katedrální školy v jednotlivých zemích a dobách značně lišily, zachovávaly shodu v základních ustanoveních daných rámcem církevně-pedagogické kompetence. Nejvyšším typem církevní školy zformovaným ve středověké Itálii a Francii byla univerzita, která již tvořila nezávislou korporaci. Zvláštním typem církevní škol byly konfesijní školy, zřizované a vydržované církvemi a náboženskými organizacemi s cílem upevňovat a rozšiřovat určitá náboženská vyznání. I když konfesijní školy byly typickými institucemi středověku, udržují se dodnes v různých zemích světa jako školy soukromé. Ke skutečnému vytyčení obecně vzdělávacího poslání škol dochází až v období reformace, poznamenaném mimo jiné zápasem církve se státem o školy a školství. S laicizací vzdělání dochází od vrcholného středověku k organizování městských škol, poskytujících základní vzdělání. S rozvojem humanistických trendů v 16. století souvisí vznik středních škol (gymnázií, lyceí – výuka latiny a řečtiny) a nových typů vysokých škol (akademie – specializované vysoké školy). Počátky dalších typů skol spadají do 18.–19. století (vojenské, umělecké, průmyslové, obchodní, základní školy). Škola sama prochází změnami vyvolanými vývojovými procesy společnosti v jednotlivých státech a stává se stále častěji předmětem teoretických úvah a reformních snah, ústících do projektů a modelů obsahově a ideově diferencovaného školství.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 14. 9. 2007
Autor: -red-