radiokarbonové datování
Radiouhlíkové datování – v archeologii způsob absolutního časového určení nálezů zejména ze starších období pravěku (mladý paleolit až doba bronzová). Spočívá v měření zbytku izotopu uhlíku 14C v odumřelých organismech, do nichž se dostával ve formě oxidu uhličitého (CO2) za jejich života. Uhlík 14C má poločas rozpadu asi 5570 roků a vzniká v atmosféře vlivem kosmického záření. Intenzita kosmického záření dopadajícího do atmosféry se však časem mění (v důsledku změn zemského magnetického pole, které ovlivňuje pronikání kosmického záření do atmosféry), a proto radiokarbonové datování dává spolehlivé výsledky asi do 5000 roků, maximálně je použitelné do 40000 roků. Zjištěné hodnoty se opravují zejména dendrochronologií.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
20. 9. 2006
Autor: -red-
Odkazující hesla: poločas.