psychologie osobnosti

Psychologie

Psychologické odvětví využívající poznatky dílčích disciplín psychologického bádání k syntéze komplexního obrazu psychické činnosti člověka při současném poskytování teoretického materiálu aplikovaným oborům psychologické praxe. Zabývá se osobností člověka jako individuální jednotou duševního života, projevující se integrací psychických procesů, stavů, vlastností a vztahů mezi vlastnostmi vnitřně i vnějškově aktivního organismu. Jako taková se psychologie osobnosti zaměřuje na zkoumání zdrojů utváření osobnosti z hlediska vnitřních a vnějších činitelů (dědičnost, prostředí) a procesů (zrání, učení), na vztahový rozbor osobnosti (analýza strukturálních, dynamických a vývojových prvků osobnosti, analýza vrstev, typů a faktorů osobnosti, výzkum psychologické diferenciace osobnosti a stadií jejího vývoje), na obsahový rozbor osobnosti (výzkum charakterových, kognitivních a motivačních složek osobnosti) a na rozbor celkové integrace osobnosti vědomím, centrální prožitkovou strukturou jáství a volní regulací. Ve vztahovém rozboru osobnosti dominuje její celkový popis, týkající se jak struktury, tak vývoje osobnosti. Současně psychologie osobnosti zahrnuje tři koncepce struktury osobnosti: vrstvové (vycházející z intraindividuálních dat), typové (využívající spíše celkového, a faktorové spíše elementárního interindividuálního srovnávání – komparace). Společným znakem různých pojetí vrstev je vzájemné sepětí odlišných úrovni osobnosti vývojem (mladší či „vyšší“ vrstva je založena na starší či „nižší“, vyrůstá z ní a přitom ji svou činností překrývá) a řízením (ve vztahu sousedních vrstev je vždy jedna v nadřazené pozici vůči druhé). Klasiky vrstvových teorií osobnosti jsou L. Klages, S. Freud a ve fyziologické rovině I. F. Pavlov. Pojem psychologie typu je budován na skutečnosti, že někteří jedinci si jsou podobni v určitých znacích, ve kterých se současně výrazně liší od ostatních. To umožňuje vytvořit skupiny popsatelné určitými vlastnostmi osobnosti, a to vyčleněním osobnostního typu jako krajnosti (pomyslný případ krajní polohy jedince v kontinuu vlastnosti, která ve skutečnosti neexistuje) nebo modu (specifická kombinace osobnostních vlastností, které se v běžné populaci vyskytují nejčastěji). Úplný předpis stanovící pravidla pro zařazování jedinců do vymezeného počtu typů tvoří typologie (C. G. Jung), v jejímž rámci lze určovat typy vždy jen v jejich podstatném bodě a nikoliv v ohraničující linii. Uplatnění požadavku objektivních měření a vyvozování pojmů na vyšší úrovni abstrakce (tj. výpočtem z naměřených údajů) vedlo k popisu osobnosti v termínech osobnostních faktorů, přičemž prostředkem k výstavbě pojmové struktury se stala korelace mezi dílčímí projevy osobnosti. Své místo zde nalezl psychometrický přístup uplatňující zprvu nekriticky, později obezřetněji faktorovou analýzu (R. Cattell, H. J. Eysenck). Vývoj osobnosti popisuje současná psychologie osobnosti na úrovni její psychologické diferenciace (spontánní, plynulé nanistání složitosti struktury a funkce osobnosti zakotvené v postupném rozrůzňování dílčích složek, vystižené například v Jungově pojmu individuace) a stadiálního vývoje (na sebe navazující, avšak psychologicky kvalitativně odlišné stupně, jimiž jedinec v průběhu zrání v zákonitém sledu prochází).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 22. 8. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: Wiliam Stern.