psychodiagnostika

Soubor činností zjištujících duševní vlastnosti a stavy jedinců v rámci normy i patologického obrazu. Součást vědecké psychologie představující nauku o teorii a metodologických základech rozpoznávání a určování psychologických charakteristik, ve kterých se lidé navzájem liší nebo které vystihují aktuální psychický stav člověka (intera intraindividuální variabilita), stejně tak jako o metodách, které toto určování umožňují. Důraz se v psychodiagnostice klade na jednotu (integrovanost) lidské psychiky, na začlenění dílčích vlastností do struktury osobnosti a na rozbor biologických a společenských faktorů umožňujících vysvětlit současný stav a předpovědět (predikovat) další vývoj. Teoretické základy psychodiagnostiky byly položeny v 19. století, kdy se začala věnovat soustavnější pozornost rozdílům mezi lidmi v tělesných a psychických vlastnostech (F. Galton

, J. McK. Cattell

). Rozpracování metodologických principů psychodiagnostika ovlivnila zejména diferenciální psychologii, koncipovaná na začátku 20. století W. Sternem

. Kromě oblasti lékařské prokázala psychodiagnostika záhy svou společenskou užitečnost ve školství (A. Binet

), při výběru a rozmísťování kádrů (pro vojenské účely za 1. světové války), v soudnictví, výchovném a sociálně psychologické poradenství ap. Obecně lze očekávat společenský prospěch psychodiagnostiky všude tam, kde odborné poznání psychických vlastností a stavů individua zvyšuje pravděpodobnost správného individuálního i společenského opatření či zásahu, jeho efektivitu i odborné ovlivnění. Předmět a strategie psychodiagnostického vyšetření se řídí vždy praktickým účelem, za kterým se provádí. Obvykle se při něm kombinují klinické metody (anamnestické vyšetření, diagnostický rozhovor, pozorování a posuzování, hodnocení výkonů a výtvorů) se standardními, statisticky podloženými metodami, psychologickými testy. V psychodiagnostice se hojně užívají i specifické psychofyziologické a jiné přístrojové techniky. Viz také psychologické testy

, psychometrie

.