psychiatrie

[Řečtina], lékařský vědní obor, zabývající se příčinami, podstatou, diagnostikou, léčením a ve stále větší míře prevencí psychických poruch. Základní metodou psychiatrie jsou klinická pozorování a využívání neurofyziologických, biochemických, imunologiekých, genetických, psychologických, sociálně psychologických a dalších vědních poznatků. Psychiatrie je jedním z nejstarších lékařských oborů. Již ve starověku podali starořečtí a starořímští lékaři, zejména Hippokrates, popisy duševních poruch a prvé pokusy o jejich výklad. Hippokrates vysvětloval psychické poruchy humorální teorií o čtyřech základních tělesných šťávách (krev, hlen, žlutá a černá žluč) a zavedl některé termíny užívané dosud (paranoia, melancholia, mania). Ve středověku převládaly mystické názory na duševní nemoci, které byly vysvětlovány démonologicky, tj. posedlostí zlými duchy. Avšak na východě se i v této době udržovaly přirozené výklady, například Avicenna spatřoval příčiny psychických poruch v narušení humorální rovnováhy organismu. Renesanční lékařství zaujalo kritický postoj ke středověkému dogmatismu a snažilo se o klinický a morfologický přístup. Duševní nemoci byly vysvětlovány jako projevy organicky nebo toxicky poškozeného mozku. Až do 18.století byli nemocní izolováni v klášterech a někdy i ve věznicích. Avšak již ve 13.-l6.století byly výjimečně zakládány i speciální instituce pro péči o duševně choré například v Londýně a též v Čechách v Olomouci. Koncem 18. a počátkem 19.století se psychiatrie ustavila jako samostatný obor. Za jejího zakladatele je považován francouzský lékař F.Pinel, který s pomocí revolučního Konventu 1793 radikálně reformoval psychiatrickou péči ve Francii, prosadil budování samostatných speciálních ústavů, organizovaných v duchu humanistického lůžkového režimu. Mezi další průkopníky vědecké psychiatrie náleží Pinelův žák J.Esquirol (1772 – 1840) a německý psychiatr W.Griesinger (1817–1868), který chápal duševní poruchy jako nemoci velkého mozku a různé jejich formy jako stadia jednotného patologického procesu. Překonal též spor mezi „psychiky“ a „somatiky“, kteří shodně věřili v nemožnost onemocnění „nesmrtelné duše“. Britský psychiatr H.Maudsley (1835–1918) vnesl do psychiatrie vývojová hlediska a založil dětskou a soudní psychiatrii. Koncem 19. a začátkem 20.století byla vytvořena nosologická klasifikace psychóz, spjatá s popisnou psychiatrií E.Kraepelina a rozvinula se tzv. velká psychiatrie (léčení psychóz) na rozdíl od malé psychiatrie (neurózy a psychopatie), představovaná hlavně francouzským lékařem J.M.Charcotem (1825 – 1893). Ve 20.století se zformovala dvojí základní orientace v psychiatrii: orientace vědecky materialistická, vycházející z úsilí o kauzální objasnění podstaty duševních chorob a opírající se proto o vývoj biologické, neurofyziologické, morfologické, sociálně psychologické a dalších objektivních poznatků, a iracionalisticko-idealistická, založená na spekulativní interpretaci psychofyzického problému. Probíhaly však i spory mezi dynamickými a antidynamickými koncepcemi, zejména v oblasti teorie a terapie neuróz. Materialistický směr čerpá významné podněty z učení o vyšší nervové činnosti člověka. V druhé polovině 20.století sílí profylaktické zaměření v psychiatrii, studují se zejména tzv. hraniční stavy mezi zdravím a nemocí, roste význam duševní hygieny a účinné rehabilitace v souvislosti se změnami ve způsobu života a úsilí o všestranný rozvoj zdravé osobnosti. Za zakladatele české psychiatrie jsou považováni K.Kuffner a Z.Mysliveček.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 10. 10. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: déjà vu, déjà vécu, etnická psychologie, mentální hygiena, neurologie.