příroda

Filozofie

V nejužším smyslu souhrn přírodních podmínek lidské společnosti, které podmiňují její existenci a vývoj včetně zpětného vlivu společnosti na přírodu, tedy i člověkem pozměněná „druhá příroda“. V obou nejobecnějších významech je příroda předmětem studia filozofie a metodologie věd, které vypracovávají její nejobecnější charakteristiku, opírajíce se přitom o výsledky jednotlivých přírodovědných oborů. Pojem příroda je mezním pojmem, jednou z nejobecnějších abstrakcí, ale pojmem nutným, pravdivou abstrakcí, výsledkem dlouhého vývoje filozofie a přírodních věd. Základní charakteristiky přírody jsou její univerzalita, zákonitost a samostatnost. Jako taková se dostává výrazně do popředí ve společensko-kulturním myšlení v epoše renesance v průběhu boje s náboženským dogmatismem a středověkou scholastikou; idea přírody se však definitivně upevňuje teprve na základě řady úspěchů empirické přírodovědy v průběhu 16.–18. století. Současná přírodověda navazuje na novověké tradice v pojetí přírody, avšak vnáší do nich některé zásadně nové poznatky. Tak se plně uplatňuje princip vývoje a aplikuje se na veškerou přírodu, odhalují se specifické zákonitosti pohybu přírody v různých oblastech a formách pohybu hmoty, na různých úrovních její strukturní organizace, obohacují se představy o typech příčinných vztahů v přírodě, v důsledku teorie relativity se podstatně mění představy o prostoročasové organizaci objektů, současná kosmologie obohacuje lidské představy o zaměřenosti přírodních procesů; objevy v oblasti fyziky mikrosvěta podstatně rozšiřují kategorii příčinnosti; ekologie ukazuje hlouběji a významněji celostnost přírody jako jednotného systému. Vzájemné vztahy mezi člověkem a přírodou ukazují přírodu jako předpoklad lidské existence a zároveň umožňují pochopit přírodu i v materiálních podmínkách lidského života, v hmotné kultuře, vytvořené společností. Tak kategorie přírody svým způsobem integuje přírodní a společenské vědy. Protože vzájemné působení přírody a společnosti se uskutečňuje prostřednictvím lidské aktivity, vede intenzívní rozvoj společenských věd k tomu, že spolu s pojmem příroda začíná hrát integrující roli ve vědě i kategorie aktivity. Až do začátku vědeckotechnické revoluce bylo využívání přírodních zdrojů společností převážně extenzívní. Kolem poloviny 20. století nastává krize tohoto způsobu využívání přírody. Přírodní zdroje se vyčerpávají, světová populace se zmnohonásobuje, vliv člověka na přírodu nabývá planetárních rozměrů a narušuje dosavadní mechanismy autoregulace živé přírody. To si vynucuje přechod od extenzívního k intenzívnímu způsobu využívání přírody, tj. k využívání daleko plnějšímu, efektivnějšímu a racionálnějšímu. Hlavním nástrojem intenzívní regulace využívání přírody se stává věda. Příroda se stále více přeměňuje v podstatnou a racionálně řízenou složku společenského organismu. – Poměr lidí k přírodě se historicky vyvíjí. Prvobytný člověk splýval téměř úplně s přírodou, její jevy a síly si oduševňoval a vykládal mytologicky, neboť mu chyběly racionální důvody ke kontrapozici přírody a člověka. Teprve když se filozofie oddělila od mytologie, stala se příroda předmětem teoretického myšlení. Ta část přírody, kterou lidé včleňovali do koloběhu své praktické činnosti, byla demytologizována a chápána z utilitárních pragmatických hledisek, jak je tomu do značné míry až dodnes. Jako hodnota se příroda jevila jako síla, která nekonečně přesahuje člověka a symbolizuje mu ideál vesmírné harmonie a dokonalosti nestvořené člověkem. Zcela jinak pojímal přírodu křesťanský středověk, v němž příroda, ztělesňující hmotný princip, tj. to pozemské, konečné a hříšné, bylá bezprostředně podřízena principu ducha, nadsvětskému Bohu. Renesance obnovila antický ideál harmonické a dokonalé přírody. Tato koncepce pak mnohokrát ožívala v různých podobách, například v osvícenství ve formě „přirozeného práva“, „lidské přirozenosti“, „přirozeného zákona“, v řadě škol a směrů hlásajících „návrat k přírodě“ a odvrat od civilizace. Když se příroda stala předmětem soustavného vědeckého výzkumu a velký průmysl ztělesnil aktivní osvojování přírody člověkem, začaly se transformovat dřívější idealizující a poetizující představy o přírodě. Empirická a experimentální přírodověda vyzdvihla ideu dotazování se přírody, ideu experimentu jako otázky položené přírodě. Příroda se mění v objekt výzkumu, kolbiště boje s přírodními silami, v inertní sílu, která klade odpor, ale musí být člověkem pokořena. Když však síly společnosti vzrostly tak, že se staly souměřitelnými se silami přírody, když aktivita člověka dosáhla planetárních rozměrů, přestal být utilitárně pragmatický vztah k přírodě dostačující a musí být doplňován rostoucím vědomím závislosti přírody na člověku a jeho činnosti. Nyní se formují nové hodnotové vztahy k přírodě, které lze nazvat spol.historickými: vycházejí z hodnocení přírody jako univerzálního a jedinečného „příbytku“ lidského rodu a veškeré jeho kultury. To předpokládá zodpovědný vztah k přírodě, neustálé sledování potřeb společnosti a možností přírody, respektování toho, že člověk i celé lidstvo jsou součástí přírody. Idea absolutního panství člověka nad přírodou je nyní nahrazována ideou vztahů dvou „partnerů“, jejichž síly jsou souměřitelné. Teoretickým výrazem tohoto přehodnocení je zpočátku Vernadského myšlenka „noosféry “, později celosvětové úsilí o ochranu přírody a životního prostředí.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 14. 6. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: věda.