přesvědčení

Psychologie

Rozumově-citový postoj subjektu, jímž subjekt uznává určitý názor, koncepci nebo ideu za správnou, jistou či platnou a je osobně připraven jednat v souhlase s jejím obsahem. Přesvědčení se odlišuje jak od pouhé vědomosti (informace), tak od víry. Mnoho informací člověk považuje za samozřejmé, jisté, za nepochybná fakta (například že 2 x 2 = 4), nestávají se však součástí jeho přesvědčení teprve tehdy, když se člověk celou svou osobností, rozumově i citově, teoreticky i prakticky postaví za určitou koncepci, již pokládá za pravdivou a správnou. Až tehdy lze hovořit o přesvědčení. Vztahy přesvědčení a víry jsou složité. Vírou se nesprávně rozumí jen nebo hlavně víra náboženská, předpokládající existenci „nadpřirozena“. Iracionálním vírám chybí jeden ze základních znaků přesvědčení, totiž nutnost dospívat k němu samostatně rozumovými důvody a důkazy na základě vlastní zkušenosti. Vírou je však též akt, jímž člověk uznává za správné představy a myšlenky, které v daném okamžiku nelze jednoznačně dokázat. V tomto obecném gnozeologickém smyslu obsahuje i přesvědčení prvek víry. Předmětem přesvědčení a víry nejsou věci samy o sobě, nýbrž určitý způsob chápání jevů a věcí. Jsou složitým jevem duchovního života člověka, obsahuji světonázorové, empirické, morální a emocionálně volní složky. Přesvědčením se stávají ideje, jež ovládly myšlení, city a vůli člověka. Zobecněné přesvědčení se vyjadřuje v normách jednání a zobrazuje se v osobních a společenských ideálech. Poznatky, ideje a zásady se musí přeměnit v hluboké osobní přesvědčení, projevující se prakticky ve vztazích k okolnímu světu. Přesvědčení není slepou vírou, neboť se zakládá na pochopení zákonitostí historicky-společenského vývoje a utváří se v procesu praktické činnosti na základě vlastní zkušenosti.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 9. 1. 2022
Autor: -red-