pesticidy

Ekologie, souborný název pro více či méně jedovaté chemické látky, užívané v zemědělství proti ztrátám při pěstování i skladování užitkových rostlin a jejich ochraně před škůdci. Podle typu škůdce, na kterého je zaměřena jejich účinnost se dále dělí např. na insekticidy (hubí hmyz), herbicidy (hubí plevele) nebo fungicidy (hubí houby) a další. Užívání těchto látek v zemědělství přináší mnohá rizika. Většina pesticidů není úzce specializovaná na hubení škůdce daného druhu, ale hubí i ostatní organismy. Primárně zatěžují zejména půdní edafon

a po několika letech se půda může stát až neúrodnou nebo se její úrodnost výrazně snižuje. V ošetřené půdě navíc zůstávají dlouhodobě přítomny zbytky chemikálií, tzv. rezidua

, která se začleňují do potravních řetězců a hromadí se v tělech organismů včetně člověka (tzv. bioakumulace). Přítomné v organismech pak narušují jejich hormonální strukturu a to i u člověka. Navíc mohou vést k reprodukčním poruchám až vzniku rakoviny. Každý prostředek má ochranou lhůtu, po kterou se nesmí použít jako krmivo, takže nepostihne negativně hospodářské zvíře, nicméně volně žijící živočichové rostliny konzumují a jsou tak jejich působení bezprostředně vystaveni. Pesticidy působí i v ostatních složkách biosféry. Kromě půdy i ve vodě a vzduchu. Vlivem eroze půdy za prudkých dešťů jsou vneseny do toků řek a odtud do rybníků i moří a oceánů. Při rozprašování může část látek roznést vítr. Jednou z nejznámějších a velice nebezpečných látek je DDT

(dichlordifenyltrichloretan), které se používalo (i v ČR) jako insekticid na hmyz působící jako nervový jed. Začalo se používat asi od roku 1944, ale během příštích třiceti let bylo ve vyspělých zemích Evropy a USA zakázáno. Přesto se s ním v našem životním prostředí stále setkáváme, protože jde o chemicky vysoce stabilní látku, která je schopna dlouho přetrvávat. Příkladem dalších pesticidů může být dieldrin, diuron a mnoho jiných látek.