opevnění

Architektura / Vojenství

A) vojenská soustava opevňovacích objektů budovaná na základě operačních a taktických zásad vedení bojové činnosti a zámyslu použití vojsk. Opevnění stálé se buduje zpravidla v míru na pravděpodobných směrech útoku nepřítele a ohrožení státu a na základě předpokládané činnosti vlastních vojsk. Stálá opevnění tvoří ucelený systém důležitých staveb, vzájemně mezi sebou propojených. Základním materiálem při stavbě stálých opevnění je železobeton a pancíř. Opevnění polní se buduje zpravidla v průběhu bojové situace. Základním stavebním materiálem je dřevo, kámen a půda; b) v minulosti soubor staveb a úprav terénu umožňující obranu určitého objektu nebo území. Způsoby opevnění se měnily podle válečné techniky. Nejstarší opevnění jsou známa již z doby kamenné; k jejich velkému rozvoji došlo zejména ve starověku (opevňování celých říší – Velká čínská zeď, římský limes). Ve středověku došlo k vytváření opevňovací soustavy v souvislosti se zakládáním hradů a měst; právo opevnění patřilo k důležitým městským výsadám. Základem středověkého opevnění byla hradební zeď s věžemi, cimbuřím a ochozem; patřily k němu příkopy a valy, parkán, flankovací články; s počátky palných zbraní bylo středověké opevnění zpevňováno baštami. Základem renesančního a barokního bastionového opevnění bylo obezděné zemní těleso (valy a bastiony), doplněné o řadu pevnostních článků (raveliny). K barokním pevnostem (Josefov, Terezín, přestavba Vyšehradu na pevnost) patřily kasematy.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 3. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: městské blatorické jádro, palisáda, předsunutá bašta.