omyl

Filozofie

Filozofie, nesouhlas mezi poznáním a skutečnou podstatou objektu, rozpor mezi subjektivním obrazem a objektivní skutečností. Omyl vzniká v důsledku omezenosti historické společenské praxe i lidského vědění, absolutizuje jednotlivé momenty poznání nebo jednotlivé stránky předmětu. Od chyby jako nesouladu mezi poznáním jednotlivce a poznávaným předmětem se liší tím, že chyba koření v individuálních vlastnostech subjektu. V případě omylu je subjekt přesvědčen o existenci něčeho, avšak taková skutečnost objektivně neexistuje. Při lži hájí osoba určité tvrzení, ačkoli ví o jeho nepravdivosti. Omyly jsou zákonitým jevem v jakémkoli i vědním poznání, neboť jsou nerozlučně spjaty s korelativní kategorií pravdy. Pravda a omyl jako všechny polární protiklady mohou mít absolutní platnost jen v hranicích velmi omezené oblasti (B. Engels). Omyly mají různé kvality a různý význam. Ve vývoji vědy vystupují ty omyly, jež obsahují významné momenty pravdivého poznání, jako jedna z forem rozvoje vědy. Věda roste a sílí překonáváním omylů a jednostranností všeho druhu. Řešení otázky omylu je organicky spjato s pochopením dialektické povahy procesu poznání i jeho historicko-společenských souvislostí. Omyl nemá jen logické nebo gnozeologické kořeny, často souvisí s třídními, skupinovými a někdy i osobními zájmy, které někdy kladně, jindy velmi záporně ovlivňují poznávací aktivitu. Dialektická matematika uznává rozvíjející se historicko-společenskou praxi za rozhodující kritérium při rozlišování pravdy a omylu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 11. 2000
Autor: -red-