okno

Architektura

Zasklená výplň otvoru stavební konstrukce, která slouží k osvětlení, větrání, tepelné a zvukové izolaci a ochraně proti dešti a sněhu. Okno tvoří rám a pevně zasklené okenní křídlo. Jednoduchá okna jsou s jedním rámem a jedním křídlem jednoduše zaskleným nebo s okenními křídly (dvěma) zavěšenými na závěsech na svislých stranách rámu. Dvojitá jsou se dvěma rámy a dvěma samostatnými křídly (deštěná, tzv. špaletová, s deštěním mezi rámy – běžná u starých staveb). Zdvojená jsou s jedním rámem, do něhož jsou vsazena dvě na sebe přiléhající křídla (dnes převládající). Trojitá jsou se třemi křídly pro zlepšení tepelné a zvukové izolace. Jiné způsoby zavěšení křídel mají například okna otočná, s pohybem kolem svislé osy v ose křídla. Výsuvná jsou s křídly pohybujícími se svisle v rovině okna. Sklápěcí mají otočnou osu na dolní straně křídla. Vyklápěcí jsou s otočnou osou na horní straně křídla. Okno se objevuje u nejstarších staveb kolových. V době bronzové na Krétě a v jižní Itálii užívána okna zakrytá pergamenem a tkaninami. Ve starověkých architekturách Babylónie a Egypta bylo okno málo užívané. Od římské architektury zasklívané (i barevným sklem). V raně křesťanské a islámské architektuře byly užívány dřevěné nebo kamenné prořezávané mříže. V románské architektuře byly okna zaklenuta obloukem a sdružována, naopak okno gotické bylo zaklenuto lomeným obloukem a členěno keramicky svislým prutem nebo kružbou. Renesanční architektura užívala okna pravoúhlá, okrouhlá, obvykle architektonicky v líci zdůrazněná, jejichž tvary byly v baroku dále rozvíjeny. Zasklívání bylo běžné od římského období do olověných lišt, rozvedeno ve středověku zejména v katedrálním systému vitrailemi. Od renesance užívány terče i pravoúhlé zasklení bezbarvým sklem.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 24. 8. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: pilastr.