norská literatura

Literatura

Nejstarší obdobím norské literatury byla staroseverská literatura. V 15. až 18. století byla spisovným jazykem dánština. Svérázným básníkem tohoto období byl P. Dass, v Kodani žili významní dramatici L. Holberg a J. H. Wessel, člen literární Norské společnosti, založené se vznikem národního uvědomění koncem 18. století Nory v Kodani. Svébytná norská literatura vznikala po vymanění z unie s Dánskem roku 1814. Vůdčí osobností národního obrození byli spisovatelé H. Wergeland a J. S. Welhaven, zakladatelé národního romantismu, k němuž se v mládí hlásili i B. Björnson a H. Ibsen, světově proslulí svou pozdější kritickorealistickou tvorbou. Evropský ohlas měla i realistická próza jejich současníků J. Liea a A. L. Kiellanda. Všichni tito spisovatelé usilovali ve své tvorbě o ponorštění dánštiny (riksmål, později bokmål). Novou norštinu na základě dialektů (landsmål, později nynorsk) vytvořil I. Aasen, literárně ji použil A. O. Vinje a k dokonalosti dovedl naturalista A. Garborg. Riksmålem psali naturalistka A. Skramová a světově významný novoromantik K. Hamsun. Realistická literatura 20. století dosáhla vrchólu v próze S. Undsetové, O. Duuna, K. Uppdala, I. Krokanna, J. Falkbergeta a J. Bojera. Mezi světovými válkami vynikli prozaici S. Hoel, A. Sandemose, A. Omre, C. Sandelová, J. Borgen a lyrik a prozaik T. Vesaas, poslední dva i modernistickými romány po válce. V 60. letech nastal s tzv. ideologickou krizí občana západního světa průlom experimentů v próze i lyrice, jak u autorů starších (T. Vesaas, J. Borgen), tak i mladých, sdružených zejména kolem časopisu Profil. Literatura však podlehla vlně politické angažovanosti a celé desetiletí v ní převažoval tendenční socialistický realismus. Od 80. let se rozvíjí žánrově pestrá literatura, mj. pod vlivem postmodernismu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 11. 2007
Autor: -red-