nesmrtelnost

Náboženství

Neskutečná vlastnost bytí přisuzovaná v různých náboženstvích, nábožensko-filozofických spekulacích, filozofických systémech a mytologických souvislostech nadpřirozeným bytostem (bohům, božstvům, démonům, duchům) jako apriorni atribut jejich existence (nesmrtelnost bohů), bohem či bohy stvořeným bytostem (především lidem) jako důsledek iluzorní kompenzace konečnosti lidské existence a její závislosti na přítomných zákonech (nesmrtelnost duše), nebo substanciálnímu, panteisticky nazíranému univerzu jako výraz odvěké touhy člověka zrcadlit se v nekonečnosti tvořivých sil (nesmrtelnost stále se obnowjících sil zrodu v zániku, splývající s pojmem věčnost). Nesmrtelnost, která sama o sobě vytvořila svérázný kult, jako historicky určený pojem odráží filozofické prostředky „údiv člověka nad jeho nicotou, v které je možné nalézt smysl a posléze i naplnění“. Historické, společenské a etnické faktory silně ovlivnily chápání pojmu nesmrtelnost. Ve většině náboženství se nesmrtelnost duše objevuje jako pokračování existence nemateriální bytosti (substance) člověka po jeho fyzické smrti v podmínkách, interpretovaných jednotlivými náboženskými doktrínami různými způsoby. V mnohých náboženstvích se učení o nesmrtelnosti duše doplňuje učením o metempsychóze, v judaismu, křesťanství a islámu učením o zmrtvýchvstání, o věčné blaženosti spravedlivých a věčném trestu hříšných. V rodově kmenových náboženstvích neznajících pojem duše se nesmrtelnost chápala jako prosté pokračování pozemského života, respektive jako prostá metafora (nesmrtelnost realizovaná „v krvi potomků“). Učení o nesmrtelnosti jako nezničitelnosti či věčné transcendentální existenci se objevuje jen v teologických konstrukcích rozvinutých náboženstvím třídní společnosti, která umožnila rovněž zvláštní druh chápáni nesmrtelnosti člověka prostřednictvím jeho posmrtného zbožštění, typického zejména pro mytické hrdiny a historicky doložené panovníky starověku. Rozsáhlou konstrukci nesmrtelnosti duše vypracovala křesťanská teologie. Přestože v křesťanství vznikly některé směry popírající formálně nesmrtelnost duše (adventismus, jehovismus), prolíná i těmito náboženskými proudy idea nadpřirozené existence člověka spojená s vizi posmrtné odplaty. V současné katolické a protestantské teologii se přehodnocuje učení o nesmrtelnosti duše a věčném životě. Oba pojmy se chápou jako symboly, jejichž smysl spočívá v aktu víry naplňujícím je novým náboženským významem.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 16. 10. 2000
Autor: -red-