Nataša Gollová

*27.2.1912 (Brno, Rakousko-Uhersko) – †29.10.1988 (Praha, ČSSR), vlastním jménem Nataša Hodáčová (po manželovi pak Konstantinová), česká filmová a divadelní herečka (křestní jméno dostala podle Nataši Rostovové, hrdinky Tolstého

románu Vojna a mír, pozdější umělecké jméno si vybrala podle svého dědečka Jaroslava Golla

, který byl uznávaným historikem a profesorem na pražské univerzitě). Pocházela ze zámožné brněnské rodiny, její otec byl právník, profesor ČVUT a významný prvorepublikový politik. Rodina se brzy přestěhovala do Prahy, kde otec povýšil na poslance a generálního sekretáře Ústředního svazu československých průmyslníků. Díky solidnímu finančnímu zabezpečení, společenskému postavení a intelektuálně kulturnímu rodinnému zázemí mohla studovat na nejlepších školách v Československu a v Anglii – navštěvovala baletní školu, věnovala se modernímu scénickému tanci, vystudovala dívčí gymnázium Elišky Krásnohorské a nakonec se zapsala na filozofickou fakultu, kterou však nedokončila, protože ji zlákalo divadlo, se kterým přišla do styku již ve čtrnácti letech (herectví pak studovala u režisérů Karla Dostála a Jiřího Frejky

). Před kamerou debutovala v roce 1932 malou rolí ve filmu Kantor ideál, první hlavní roli dostala v melodramatu Bezdětná. Po profesní stránce se pro ni řízením osudu stal nejúspěšnějším okupační rok 1939, své nejlepší filmy (především zásluhou režisérů Martina Friče

a Otakara Vávry

) natočila v letech 1939–1942 a stala se hvězdou první velikosti. Za nejúspěšnější film této doby i celé její kariéry je považována Mrštíkova

a Vávrova Pohádka máje (1940), v níž si po boku Svatopluka Beneše

zahrála Helenku. Do diváckého povědomí se zapsala nejvíce crazy komedie Eva tropí hlouposti a legendární Kristián s Oldřichem Novým

(některé jiné filmy ale již právem upadly v zapomnění). Pro její herectví byl typický oduševnělý lyrismus a spontánní komediálnost, později se z rozverných mladých dívek úspěšně přehrála do charakterních rolí. Navíc byla považována za nejvzdělanější herečku své doby. Kromě filmu se věnovala i divadlu. Své první angažmá nastoupila v roce 1934 v Olomouci, jednu sezónu působila v bratislavském Národním divadle a po návratu do Prahy (1935) přijala angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech (mj. Ofélie v Hamletovi), z něhož musela po skončení války odejít kvůli jedinému natáčení (pod jménem Ada Goll) s německými filmaři, kterému se jí jinak během okupace podařilo vcelku úspěšně vyhnout. V roce 1947 odešla do divadla v Českých Budějovicích, před kameru se vrátila až v roce 1950, kdy si ji vybral Jan Werich

pro roli Kateřiny (Sirael) ve filmu Císařův pekař. Počátkem 50. let působila v divadle Na Fidlovačce, poté v Divadle satiry a od roku 1962 opět v Městských divadlech pražských, kde setrvala až do odchodu do důchodu (1971). V tomto druhém uměleckém období se ve filmu objevovala jen občas v malých rolích, mnohdy v kusech nevalných a již zapomenutých, příležitostně ji využila i televize (Láska vojenská, Restaurace, Julie pod balkónem, Chladna zrána, Sňatky z rozumu). Jejím posledním úspěšným snímkem byla divácky vděčná komedie Drahé tety a já (bláznivá teta Fany), definitivně se s filmem rozloučila symbolicky v Konečné stanici (1981), jejíž děj se odehrával v domově důchodců. V 80. letech si ještě zahrála v několika televizních inscenacích. Kromě hereckého nadání měla i talent hudební (hrála výborně na klavír) a ovládala několik jazyků. V jejím nesnadném osobním životě figurovalo několik mužů – dlouholetým přítelem jí byl francouzský básník, dramatik a otec dadaismu Tristan Tzara

, s nímž se seznámila v roce 1932 v Paříži a který zřejmě zůstal její největší životní láskou. Tři nevalné roky prožila s hercem Františkem Vnoučkem

, jenž před ní tajil svou homosexualitu a zálibu v alkoholu, komplikovaný byl i vztah s německým supervizorem barrandovských ateliérů Wilhelmem Söhnelem (tuto nešťastnou epizodu dobrovolně odpykala na sklonku války jako zdravotní sestra v Terezíně, kde se nakazila skvrnitým tyfem). Nakonec se provdala za režiséra českobudějovického divadla Karla Konstantina, s nímž žila až do smrti, ale ani tento vztah z důvodu manželova alkoholismu nebyl jednoduchý a manželství zůstalo bezdětné. Gollovou nakonec postihl nelehký osud mnohých kdysi slavných hvězd – osamění bez vlastních dětí, nemoc (měla problémy s kyčelními klouby), předčasný invalidní důchod, alkohol. Její smutný konec se završil tichým odchodem ve spánku v domově důchodců v Praze – Krči, který byl od roku 1985 konečnou stanicí jejího života.

Vybraná filmografie: gymnaziální komedie Kantor ideál (1932), sentimentální melodrama podle povídky Ignáta Herrmanna

Bezdětná (1935), lidová sportovní komedie Naše jedenáctka (1936), z legendární bitvy těžící válečné drama Zborov (1938), značně sofistikovaná a dodnes půvabná komedie Dívka v modrém (1939), z americké crazy komedie těžící a stále oblíbená taškařice Eva tropí hlouposti (1939), zřejmě nejzdařilejší prvorepubliková komedie s nezapomenutelným Oldřichem Novým Kristián (1939), melodrama podle románu Růženy Utěšilové Lízino štěstí (1939), milá komedie o babičce a jejích vnučkách Příklady táhnou (1939), romantické drama Tulák Macoun (1939), slzavé drama podle románu Marie Křížové V pokušení (1939), studentská komedie Studujeme za školou (1939), burianovská

komedie podle divadelní hry Gustava Davise Katakomby (1940), komedie o trampotách mladého manželského páru Konečně sami (1940), nenáročná hudební komedie Okénko do nebe (1940), milostná romance podle románu Viléma Mrštíka Pohádka máje (1940), romantické drama Rukavička (1941), úspěšná komedie o jednom zchátralém dědictví Hotel Modrá hvězda (1941), úspěšná situační komedie, v níž si O. Nový neuvěřitelně vymýšlí, Roztomilý člověk (1941), drama začínající herečky Okouzlená (1942), ve své době neobvyklé pracovní drama Velká přehrada (1942), romantické melodrama o pomíjivosti slávy filmových hvězd Bláhový sen (1943), zdařilý portrét mladých žen z jednoho obchodního domu Šťastnou cestu (1943), německá komedie Vrať se ke mně zpět (1944), populární historická komedie z časů vlády Rudolfa II.

Císařův pekař – Pekařův císař (1951), dětský snímek Punťa a čtyřlístek (1955), manželská komedie Kudy kam? (1955), komedie o vysněném autíčku Hlavní výhra (1958), psychologické manželské drama Kruh (1959), nejstarší (již nedochovaný) český televizní seriál Rodina Bláhova (1959), pracovní drama Rychlík do Ostravy (1960), rodinný snímek o vesnickém chlapci a přírodě Chlapec a srna (1962), povídkový snímek o mladých lidech Strakatí andělé (1964), nenáročná komedie ze současnosti Komedie s Klikou (1964), generační psychologické drama, postihující ovzduší 60. let, Bloudění (1965), zdařilá parodie na brakové historky ze šlechtických sídel Fantom Morrisvillu (1966), nepovedená komedie Dívka se třemi velbloudy (1967), tři hororově laděné příběhy za staré Prahy Pražské noci (1968), mistrovská adaptace psychologické hororové novely Ladislava Fukse

Spalovač mrtvol (1968), televizní seriál kriminálních příběhů podle povídek Jiřího Marka

Hříšní lidé města pražského (1968), televizní seriál na motivy románu Vladimíra Neffa

Sňatky z rozumu (1968), příběh stárnoucí herečky Hvězda (1969), slavné groteskní podobenství Pavla Juráčka

Případ pro začínajícího kata (1969), neprávem pozapomenuté drama z vězeňského prostředí Hlídač (1970), úspěšná komedie o dvou starších dámách, které se rozhodnou, že si zahrají na detektivy, Drahé tety a já (1974), poetické drama z domova důchodců Biela stužka v tvojich vlasoch (1977), rodinná komedie Brácha za všechny peníze (1978), rodinná komedie Pátek není svátek (1979), nepovedená komedie Poprask na silnici E4 (1979), televizní seriál Dnes v jednom domě (1979), televizní film Soud pana Havleny (1980), psychologický snímek z prostředí domova důchodců a poslední film N. Gollové (pro kina) Konečná stanice (1981), televizní krimikomedie Proč se vraždí starší dámy (1981), televizní komedie Šťastný domov (1982), televizní seriál Sanitka (1984).