móda

[francouzština], dobově, někdy i místně podmíněná podoba a úprava předmětů denní potřeby, zejména oblékání; dočasná převaha nějakého charakteristického vkusu v určitém společenském prostředí. V širším smyslu nestálá, pomíjivá obliba něčeho, záliba pro něco. Začátky oděvní kultury spadají do 5. tisíciletí př.n.l., kdy vznikaly základy egyptské a mezopotámské civilizace. Vznikl kladený, nešitý šat, aranžovaný z pravoúhlých kusů látek bavlněných, lněných, vlněných, výjimečně hedvábných, používalo se též kožešin jako stavovského odznaku panovníka či kněze. Kladený oděv řeckého a římského světa (chiton, tunika, tóga) přežíval dlouho do doby časného středověku. Příchod Keltů a Germánů znamenal vítězství kožešiny jako oděvního materiálu a trvalou součástí mužského oděvu se staly kalhoty. V době gotiky byl dovršen vývoj tvarování oděvu, které vyžadovalo náročný řemeslný proces (náročné střihy, tvarové i barevné kombinace materiálu). Ve 13. století se na utváření oděvu podílel zejména rytířský stav, který jej obohatil o prvky orientálních krojů. Od 14. století se výrazně uplatňovalo měšťanstvo, stupňující nádheru odívání. S nástupem renesance se oděv uvolnil (zejména v Itálii) a opět přiznával přirozené proporce těla. Došlo též k výraznému rozlišení oděvů jednotlivých evropských zemí (v Německu převažovala zdobnost, ve Španělsku se zrodila dvorská móda). Španělský ceremoniální oděv se později rozšířil do celé Evropy (například v Holandsku přežívalo škrobené okruží až do 17. století), některé prvky převzal i oděv měšťanský a španělská rezidua lze sledovat také v krojích lidových. V době třicetileté války ovlivnilo oblečení vojáků, jehož styl byl ve své uvolněnosti reakcí na španělskou módu, oděv celé společnosti. V době Ludvíka XIV. vznikl nejokázalejší dvorský kroj v Evropě, přesto se jeho vypasovaný kabát stal přímým předchůdcem mužského saka. Dobu regentství v letech 1715–23, která představovala zkomornění dvorské okázalosti ludvíkovské, vystřídalo rokoko s výstředními krinolínami. Francouzská revoluce vnesla do mužského oděvu ve střihu i barevnosti definitivně rysy civilismu (frak), ženský oděv se přiblížil antice (chemise). Poslední dvorský styl vznikl v období vlády Napoleonovy (direktorium, empír). Doba restaurace vnesla do mužského i ženského oblečení opět větší prostotu. Obecný slohový rozklad a návrat k historickým stylům poznamenal v době biedermeieru zejména ženský oděv, který stupňoval jeho náročnost k druhému rokoku přímým zopakováním krinolíny (jejím tvůrcem byl Ch. F. Worth, 1825–1895, jeden ze zakladatelů tradice haute-couture). Mezi lety 1870–1890 vznikla turnýra a proměňovala se do rozličných siluet. V době secese, kdy se na tvorbě oděvu podíleli i výtvarní umělci (H. van de Velde), se definitivně prosadila reforma oděvu (odstranění korzetu, zjednodušení prádla); nově se navrhoval oděv pro různé příležitosti (pracovní). V době mezi dvěma světovými válkami byla poprvé v historii zkrácena ženská sukně ke kolenům (á la garçonne) a došlo k emancipaci celého oděvu. Po 2. světové válce se začali výrazně uplatňovat módní tvůrci s individuálními styly (Ch. Dior, 1905–1957), ale rovnocenně se v současné době podílejí na oděvním stylu i boutiques a oděvní průmysl.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 7. 8. 2000
Autor: -red-