mnišství

Náboženství

[Řecky monachos, osamocený člověk], způsob života ovlivňovaný náboženskými normami, spojený s různými formami askeze a závazků, směřující ke zdokonalování člověka v náboženském smyslu, stav dobrovolně odříkavého způsobu života a druh služby Bohu, zaručující podle náboženských názorů jeho nositelům (mnichům) určité výsadní náboženské postavení proti laikům (přiblížení se k Bohu). Je zastoupeno v různých formách téměř ve všech světových náboženstvích. Křesťanské mnišství je ve svých počátcích spojeno s poustevnictvím (eremité), představovaným zejména Antonínem Poustevníkem (†373) v Egyptě a Sýrii. Sdružování poustevníků do společenství vytvářelo předpoklady pro vznik kláštera sdružujícího mnichy v rámci instituce (Pachomius, 1346). Ekumenickou synodou v roce 451 bylo mnišství začleněno do oficiální církevní struktury. Mnišství bylo organizováno podle souborů norem – řeholí. Ve východním křesťanství se vyvíjelo na základě řehole Basileia Velikého, v západním křesťanství vycházelo z řehole Benedikta z Nursie. K základním benediktýnským zásadám patřil předpis „ora et labora“ (modli se a pracuj). Kláštery byly organizovány podle mnišských řádů (benediktýni, cisterciáci, celestýni a kartuziáni, první dva řády měly ženské větve). Jiné řeholní instituce nelze již označit za mnišské. Vstup do mnišského řádu podmiňoval (po období noviciátu) složení slibů chudoby, čistoty, poslušnosti a věrnosti. Kromě náboženských úkolů byly kláštery orientovány i na různé oblasti hospodářské a kulturní činnosti. Rozvoj mnišství spadá do středověku, kdy kláštery přispívaly k rozvoji vzdělanosti a ke zdokonalení forem hospodaření. Od 14. století nastává krize mnišství, mnozí mniši se stávají kritiky bohaté cířkevní hierarchie (Jan Želivský na počátku husitského hnutí).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 2. 8. 2020
Autor: -red-

Odkazující hesla: luteránství, mnich.