melancholie

[Řečtina], původně termín pocházející z Hippokratovy

teorie o míšení tělesných šťáv, jejichž vzájemný poměr, resp. převaha měla určovat temperament (u melancholie převaha „černé žluči“). Zastaralý název pro poruchy emocí vyznačující se patologicky smutnou náladou, která vzniká bez vnějších příčin, je dlouhodobá, silně ovlivňuje průběh života jedince a terapeuticky je obtížně ovlivnitelná. Psychopatologicky označuje pojem melancholie hlubší endogenní deprese doprovázené často mikromanickými, sebeobviňovacími, hypochondrickými, perzekučními či megalomanickými bludy, popřípadě halucinačními stavy. Spektrum projevů melancholie je velmi široké (od katatonických po silně expresívní) při denním průběhu od ranního pesima po večerní optimum. U dětí dominují psychosomatické příznaky, celkový útlum, plačtivost, nechutenství a zhoršený prospěch. Melancholia agitata (též agitovaná deprese) je chorobně skleslá nálada s pocitem nemohoucnosti, v níž však ve vnějším projevu převládá neklid, podrážděnost a celková vzrušenost. Vyskytuje se jako méně častá forma útlumové (depresívní) fáze maniodepresívní psychózy. Současná psychiatrie termín melancholie opouští. Přeneseně označuje pojem melancholie krátkodobé, emocionálně vyhraněné stavy zádumčivosti a tesknoty, podbarvené pocity samoty či osamělosti.