maráthská literatura

Literatura

Národní literatura Maráthů se začala rozvíjet od 12. století, avšak předcházela jí literární tvorba v jazyce maháráštrí apabhranša již od 5. století. První básnická i prozaická díla tvoří výklady nábožensko-filozofických otázek. Vrchol klasické poezie představuje devocionální lyrika stoupenců reformního hnutí bhakti, v jehož čele stáli Džňánéšvár (*1275–†1350), Čokhaméla (†1338), Éknáth (*1533–†1599) a Tukárám (*1608–†1650). V 18. století se rozvíjela hrdinská poezie a historická próza. Upevnění britských koloniálních panství přineslo překlady ze západní literatury a napodobování cizích vzorů. Zakladatelem moderní publicistiky se stal Višnušástrí Čipalúnkar (*1850–†1882), vlasteňeckou žurnalistiku rozvinul Bál Gangádhar Tilak (*1856–†1920). Historický a společenský román do maráthské literatury uvedl H. N. Ápte, realistický obraz života středních vrstev vykreslil Nárájan Sítárám Phadké, jako autor romantických próz vynikl Višnu Sakhárám Khándékar. O rozvoj dramatu se zasloužili zejména Góvind Ballál Déval (*1855–†1916), Šrípad Kršna Kólhatkar (*1871–†1934) a Kršnadží Prabhákar Khádilkar (*1872–†1948). Nejvíce však dramatickou tvorbu obohatil Mámá Varékar realistickým a často satirickým viděním skutečnosti. Z moderních básníků vynikli Kršnadží Kéšav Damlé (*1866–†1905), zvaný Kéšavsut, tvůrce maráthského sonetu, dále Trjambak Bápúdží Thómbaré (*1890–†1918), jehož proslavila přírodní lyrika, a A. R. Déšpandé, jehož lyrická tvorba zrcadlí nejniternější lidské city.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 7. 6. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: novoindické literatury.