listopadová revoluce

Demokratická revoluce v Německu od 3.11.1918 do ledna 1919. V revoluční situaci z podzimu 1918, vytvořené po porážce německého imperia v I. světové válce, vystoupily levicově radikální skupiny v čele se skupinou Spartakus s programem lidové revoluce a s cílem okamžitě ukončit válku, svrhnout německé imperium, a vytvořit tak předpoklad k přechodu k socialistické revoluci. Revoluce začala ozbrojeným povstáním námořníků v Kielu

3.11.1918 a přes odpor pravicových vůdců SPD se rychle šířila po celém území Německa. Vznikaly dělnické a vojenské rady po vzoru sovětů. 9.11. byla vyhlášena generální stávka v Berlíně

, která přerostla v ozbrojené povstání; téhož dne vyhlásil K. Liebknecht

Svobodnou německou socialistickou republiku. Ve snaze ovlivnit revoluční hnutí a zastavit jeho radikalizaci se chopila iniciativy SPD. P. Scheidemann

proklamoval republiku a sociální demokraté (spolu s USPD) vytvořili prozatímní vládu – radu lidových pověřenců, která vystoupila s programem buržoazních reforem vydávaných za socialistické. 10.11. uzavřel F. Ebert

tajnou dohodu s generálem W. Groenerem

, šéfem generálního štábu, o vojenském potlačení revoluce. 15.11. se dohodli reformističtí vůdcové odborů s předními monopolisty na spolupráci. Vládní a správní aparát zůstal nedotčen. Hnutí dělnických a vojenských rad bylo postupně ovládnuto reformisty a na celoněmeckém kongresu rad v prosinci 1918 byla moc předána radě lidových pověřenců a stanoveny volby do Národního shromáždění na 19.1.1919. Revoluční masové akce, vedené Spartakovým svazem ustaveným 11.11.1918 a na přelomu let 1918–19 založenou KPD, nemohly změnit poměr sil převažující ve prospěch kontrarevoluce. V lednových bojích 1919 byl proletariát poražen. Listopadová revoluce byla po VŘSR největším masovým revolučním hnutím proti imperialismu v Evropě s velkým mezinárodním ohlasem. Němečtí pracující dosáhli svržení monarchického režimu a zřízení buržoazní demokratické republiky s důležitými demokratickými právy a svobodami, především všeobecným volebním právem a uzákoněnou osmihodinovou pracovní dobou. Proletariát, jehož porážku způsobila politika pravicových vůdců SPD a odborů ve svazku se starými vládnoucími třídami, usiloval po celé období poválečné revoluční krize o uskutečnění socialistických cílů (Bavorská a brémská republika rad, březnové boje 1919 v Německu, hamburské povstání 1923).