lidová osvobozenecká válka národů Jugoslávie

Vojenství

Partyzánská válka jugoslávského lidu, vedeného Komunistickou stranou (KS) Jugoslávie, proti německým a italským fašistickým okupantům a jejich domácím přisluhovačům v letech 1941–1945. Spontánní lidový odpor se projevil hned po okupaci Jugoslávie v dubnu roku 1941. Záhy se začalo formovat organizované odbojové hnutí a vznikaly první partyzánské skupiny. V odboji se přitom vyhranily dva základní proudy: demokratický, lidový, vedený KS Jugoslávie v čele s J. Brozem-Titem a spojující národně osvobozenecký boj se zápasem za novou, národně a sociálně spravedlivou Jugoslávii, a monarchistický, velkosrbský nacionalistický, reprezentovaný především četníky v čele s D. Mihailovičem a orientovaný na královskou exilovou vládu. Vedoucí silou hnutí odporu se stal lidový proud, představovaný partyzánským hnutím, zatímco četníci odmítli účast v jednotné odbojové frontě, záhy zahájili ozbrojené akce proti partyzánům a v tomto boji se nakonec spojili s okupanty. Na výzvu KS Jugoslávie vypuklo již 7.7.1941 na větší části jugoslávského území povstání. Jeho těžištěm se stalo Srbsko, kde se partyzánským oddílům podařilo vytlačit německé okupanty z poměrně rozsáhlého území. Koncem roku 1941 však byli partyzáni nuceni ustoupit do horských oblastí Bosny a Hercegoviny a Černé Hory. V létě a na podzim roku 1942 osvobodily partyzánské oddíly rozsáhlou oblast na chorvatsko-bosenském pomezí s centrem v Bihaći, kde byl také v listopadu ropku 1942 ustaven nejvyšší politický orgán odboje – Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ). Z větších partyzánských jednotek se zároveň utvořila Národní osvobozenecká armáda Jugoslávie, čítající koncem roku 1942 150 000 příslušníků. V 1. polovině roku 1943 museli partyzáni čelit nepřátelskému náporu v Bosně a Hercegovině (zejména boj na řece Neretvě) a v Černé Hoře. Po zhrouceni Itálie v létě 1943 odzbrojili několik italských divizí a osvobodili další území v Chorvatsku, Dalmácii, Slovinsku a Makedonii. V listopadu 1943 se v Jajcích konalo druhé zasedání AVNOJ, jež se oficiálně prohlásila nejvyšším zákonodárným a výkonným orgánem země, zbavila krále a exilovou vládu práva zastupovat jugoslávský stát a jmenovala prozatímní vládu (Národní výbor osvobození Jugoslávie) v čele s maršálem Titem. Na přelomu let 1943–1944 a v létě 1944 odrazili jugoslávští partyzáni poslední dvě německé ofenzívy. Dne 29.9.1944 se velení Národní osvobozenecké armády Jugoslávie dohodlo o společném postupu se sovětskou armádou. Začátkem září vstoupila sovětská vojska na jugoslávské území. V součinnosti obou byl pak dne 20.14.1944 osvobozen Bělehrad a v následujících měsících (do května 1945) postupně celá Jugoslávie, přičemž moc na osvobozeném území převzala AVNOJ. V národně osvobozeneckém partyzánském boji, který byl zároveň specifickou formou lidově demokratické revoluce, přinesly národy Jugoslávie velké oběti a významně přispěly k porážce německého a italského fašismu. V řadách jugoslávských partyzánů bojovali i příslušníci české a slovenské menšiny (zejména z Chorvatska), kteří zde v roce 1943 vytvořili brigádu Jana Žižky z Trocnova (velitel J. Vojáček-Taras).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 29. 8. 2006
Autor: -red-