lidová architektura

Stavebnictví

Lidové stavitelství, označení staveb na vesnici (obydlí, hospodářské a kultovní objekty) a zčásti i obytných domů venkovských měst. Jako lidovou architekturu lze u nás označit venkovské stavby asi od 17.–18. století, vrcholným obdobím je 19. století. Od 18. století se zlepšením hospodářských podmínek na venkově a po tereziánských a josefínských reformách začínají řemeslně náročné práce provádět specialisté, kteří zprostředkovali vliv slohového umění na estetiku staveb. Podle místního rozvoje řemesel (tesaři, zedníci), dosažitelnosti stavebního materiálu (dřevo, kámen, hlína, cihly), sociální organizace a podobně, vznikaly regionální typy staveb, lišící se půdorysným a vnitřním uspořádáním, materiálem, jeho zpracováním a výtvarným pojetím. Pro české a slovenské lidové stavitelství jsou charakteristické roubené stavby (v horských a podhorských oblastech), v nížinách hliněné. Od konce 18. století převládala zděná architektura (v 19. století řada typů: baltský, hanácký, polabský). Další změny nastaly koncem 19. století (průmyslová výroba stavebních materiálů) a zejména po socializaci vesnice.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 30. 11. 2000
Autor: -red-