láska

Filozofie, morálně estetický cit spočívající v nezištné a hluboké náklonnosti ke svému předmětu, v oddanosti, která vyvádí jednotlivce za jeho meze (láska k určité osobě, vlasti, lidstvu, k ideji nebo věci). V užším smyslu historicky vzniklý a společností určený nejvšestrannější a nejintimnější svazek mezi mužem a ženou, založený na polárním vztahu mezi pohlavími, jehož podnětovým zdrojem je lidská sexualita. Láska je spjata s tendencemi partnerů vzájemně se uznávat, oceňovat, projevovat si úctu a navzájem se podporovat. Dotýká se celé osobnosti člověka a směřuje k trvalosti a výlučnosti. Vzniká jako zcela spontánní a v tomto smyslu nepředvídatelný výraz niterných hlubin člověka, nelze ji vynutit ani ji libovolně vyvolávat nebo přemoci. Její životní závažnost a složitost plyne ze skutečnosti, že se v ní jako v ohnisku kříží a vzájemně prostupují protiklady biologického a duchovního, osobního a společenského, intimního a společensky významného. Na jedné straně v sobě pohlavní a rodičovská láska zahrnuje zdravé biologické instinkty společné člověku i živočichům, na druhé straně láska jako ideová oddanost myšlence může být nesena intelektuálním nadšením, jež vzniká teprve na určitém stupni kulturního vývoje. Svým objektem a psychologickým obsahem se láska matky k dítěti, láska milenců a láska občana k jeho vlasti značně liší, nicméně je všechny spojuje nepřítomnost jakéhokoliv egoismu, vypočítavosti a omezeného interesu. Různé podoby lásky znali již starověcí Řekové, kteří rozlišovali pojmy erós, filiá, storgé a agapé. Erós je živelná a sebe sama zapomínající vášnivá zamilovanost, až v ní převládá tělesnost nebo duchovnost, jež nezná ani soucit, ani shovívavosti. Filiá je láskou přátelskou, podmíněnou sociálně i vlastní volbou. Storgé je láskou ve smyslu oddanosti a něhy zejména v rodině. Agapé je obětavá a útrpná láska k bližnímu. Mytologicky-filozofické myšlení Řeků chápalo lásku jako kosmickou sílu, podobnou gravitaci (Erós). Pro Empedokla je celý vesmír tvořen a řízen bojem lásky a nenávisti. Pro starověké myšlení je obecně charakteristický hylozoismus, v němž láska vystupuje jako tvořivá a spojující hybná kosmická energie. Jinou linii představuje Platón, jenž v Hostině staví vedle smyslné zamilovanosti a okouzlení tělesnou krásou a proti ní vyšší ideální lásku, jejímž předmětem je absolutní dobro a absolutní krása (odtud zjednodušená populární představa beztělesné, „platonické lásky“). Platón spatřoval zdokonalování lásky v přechodu od smyslné formy v duchovní. Erotická literatura se šíří jak v řeckořímské antice (Ovidius, Ars amatoria), tak ve staroindické literatuře (Kámasútra). Antický mýtus o lásce jako kosmické síle se odráží dokonce u Aristotela, jenž spatřoval v lásce vesmírnou sílu hýbající nebeskými sférami. Pokračováním této linie je Poseidóniovo učení o vesmírné sympatii mezi věcmi a přírodními silami, jež se stalo populárním v renesanci i v nové době (J. W. Goethe). Křesťanství spatřovalo v lásce podstatu Boha a zároveň hlavní příkaz pro člověka, láska k bližnímu má být všeobecná, nemotivovaná, obětavá a sebezapírající, má objímat i nepřátele a hříšníky. Epocha renesance se vrátila k platónskému erótu, který stoupá od lásky smyslné k lásce duchovní. Filozofie francouzských encyklopedistů polemizovala s asketismem, akcentovala radostnost přirozeného citu lásky a spojovala jej též s rozumným zájmem jedince, s hédonistickou slastí i pocity štěstí, rozhodně obhajovala oprávněnost požitku. Epocha francouzské revoluce konce 18. století viděla v lásce hnutí prolamující stavovské i věroučné bariéry a spojující to, co zvyk a společenské konvence rozdělily. Německá romantika a německý klasický idealismus interpretovaly lásku jako metafyzický princip jednoty, v němž se překonává rozumový rozkol na subjekt a objekt. Na přelomu 19. a 20. století podnikl S. Freud soustavný pokus rozpracovat platónskou ideu lásky která původně spojuje erotickou vášeň s jevy duchovního života, avšak zatímco u Platóna láska nalézá ve svém zduchovnění svou pravou podstatu, u Freuda se nakonec redukuje na pohyb a přeměny libida.