kultura

Filozofie

Filozofie, specifický způsob organizace a rozvoje lidské životní činnosti, zpředmětněný ve výsledcích fyzické a duševní práce, v soustavách společenských norem a institucí, v duchovních hodnotách, v systému vztahů lidí k přírodě, k sobě navzájem i v poměru člověka k sobě samému. Kategorie kultura odráží a fixuje jak obecné odlišnosti lidské životní činnosti na rozdíl od pouze biologických forem života, tak kvalitativní svéráznost této aktivity na různých stupních společenského vývoje, v rámci určitých epoch, sociálně ekonomických formací a etnických společenství (antická kultura, socialistická kultura, česká kultura, kultura Mayů). Jako kultura se označují též zvláštnosti chování, vědomí a činnosti lidí v různých konkrétních oblastech společenského života (kultura práce, bydlení, kultura umělecká, filozofická, politická). Rozlišuje se kultura jako zvláštnosti životní činnosti jednotlivce (osobní kultura), společenské skupiny (kultura určité třídy nebo národa) a kultura celé lidské společnosti. Prvotní význam slova kultura byl spjat s cílevědomým působením člověka na přírodu (obdělávání země, pěstování rostlin a zvířat) a na člověka, tj. s výchovou a vzděláváním lidí. Toto určení kultury si zachovává svou platnost dodnes („kultura jako měnění přírody používáním nástrojů“). Sám výraz kultura se rozšířil v evropské společenské filozofii myšlení teprve v průběhu 2.poloviny 18.století, avšak idea kultury se objevuje mnohem dříve jak v evropě, tak v mimoevropské historii (čínský „zen“, indský „dharma“). Staří Řekové ji označovali jako „paidea“, tj. výchovu a vzdělání v protikladu k barbárství. V období pozdní římské říše se spolu se základním smyslem slova kultura začíná šířit a v době středověku se dále rozvíjí význam kultury ve smyslu městského způsobu života, na rozdíl od venkovského, přibližující kulturu pozdějšímu termínu „civilizace“. V době renesance se pod kulturou rozumělo ztělesnění určitého ideálu člověka v humanistickém smyslu. Toto spojení kultury s humanismem se dále rozvinulo v osvícenství. Předmarxistická filozofie ztotožňovala kulturu s formami duchovního a politického vývoje společnosti a člověka, projevujícími se v pokroku vědy, umění, morálky a politických forem vlády. Tak francouští osvícenci (například Voltaire, A.R.J.Turgot, J.A.Condorcet) redukovali kulturně historický proces na rozvoj lidského rozumu. Kulturnost, civilizovanost země spatřovali v „rozumnosti“ společenského řádu a politickou institucí a měřili ji vymoženostmi v oblasti vědy a umění. Smysl kultury viděli v souladu s požadavky rozumu v tom, aby učinila všechny lidi šťastnými (tzv. eudaimonické pojetí kultury), což předpokládá soulad s požadavky „lidské přirozenosti“ a s přírodou vůbec (tzv. naturalistická koncepce kultury). Ale již v rámci osvícenství vznikala kritika kultury (J.J.Rousseau), stavící proti „zvrácenosti“ a „vyumělkovanosti“ kultury a civilizace vyspělých národů domnělou prostotu a čistotu lidí žijících v patriarchálních poměrech. Tuto kritiku převzala i německá klasická filozofie, která ji dále prohloubila zobecněním protikladů a kolizí buržoazní civilizace. Východisko z nich hledali tito myslitelé v duchovní oblasti, ve sférách morálky (I.Kant), estetična (F.Schiller a romantikové) a filozofie (G.W.F.Hegel), jež se jim jevily jako rozměry skutečné kulturní existence a rozvoje člověka. Významnou (i pro české a slovenské národní obrození) byla Herderova koncepce kultury, jež pojmem kultura rozuměla jednak postupné odkrývání a využívání schopností lidského rozumu, jednak souhrn hodnot lidské vzdělanosti a jednak označení jednotlivých etap vývoje lidské společnosti. V této herderovské linii pokračovali němečtí romantikové (F.Schiller, bratři Schlegelové, pozdní F.W.J.Schelling) a vytvořili na jedné straně tradici historického srovnávacího studia kultur (S.Humboldt a škola srovnávacího jazykozpytu), na druhé straně položili základy přístupu ke kultuře jako ke specifickému antropologickému problému. Od J.G.Herdera vychází též linie studia zvyků a etnických znaků kultury. Evolucionistické představy o kultuře, jež se rozvinuly během 2.poloviny 19.století, byly koncem 19. a začátkem 20.století podrobeny kritice především novokantovců, kteří v kulturu spatřovali soustavu hodnot a idejí, jež hrají různou úlohu v životě společnosti. Podobné, ale zčásti odlišné ideje rozvíjeli stoupenci teorie kulturních okruhů (L.Frobenius, E.Graebner), jež se rozšířila v průběhu 20. let 20.století.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 12. 9. 2000
Autor: -red-