korejská literatura

Literatura

Korejská literatura byla až do vytvoření národního písma v 1. polovině 15. století psána výlučně čínskými znaky. Nejstaršími prameny korejského folklóru jsou letopisy Samguk sagi (Dějiny tří království) z 12. století a Samguk jusa (Odkazy tří království) ze 13. století, obsahující starokorejské mýty, legendy a národní písně (hjangga). Ve 14. století vznikla básnická forma sidžo, trojverší a odvozená kasa, v nichž vynikli Pak Il-lo (*1561–†1642) a Čong Čchol. Korejští literáti tvořili v klasické čínštině tzv. vyšší literaturu (Pak Či-won). Tvorba v korejštině (sidžo, kasa, anonymní romány 17.–18. století) nebyla považována za rovnocennou téměř do začátku 20. století, kdy do země pronikly liberální západní ideje a došlo k posílení národního sebevědomí. Prvním významným autorem, který psal korejsky, byl Kim Man-džung. Moderní korejská literatura se rozvíjela od 20. let 20. století. Próza byla ovlivněna naturalismem, poezie symbolismem. Vznikaly nové formy: povídka, román, drama v evropském stylu. V poezii převažoval volný verš. Po osvobození Koreje a po občanské válce se paralelně vyvýjejí dvě korejské literatury. Na severu území (KLDR) je literatura přísně cenzurována a odráží etapy komunismu, na jihu území (Korejská republika) se až do roku 1960 v próze objevovala existenciální témata. Zájem literatury se obrací k tradičním hodnotám, zejména k venkovu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 8. 11. 2007
Autor: -red-