komunikační média

Pprostředky komunikace, umožňující přenos (sdělení) určitého informačního obsahu v rámci daného komunikačního systému. Termín se používá ve dvou protikladných významech: a) Prostředky dorozumění, ve kterých je provedeno přímé zakódování přenášené (sdělované) informace; dělí se na verbální (řeč) a neverbální (pohybové, výrazové, paralingvistické, vizuálně znakové). Komunikace probíhající na bázi média řeči mohou mít buď charakter monologového schématu (model akcentující představovou, vybízecí a výrazovou funkci řeči v pojetí K. Bühlera), nebo schématu dialogového, vycházejícího ze sociogenetického základu všech komunikativních aktivit člověka. b) prostředky komunikace, ve kterých není provedeno přímé zakódování přenášené informace, ale které tvoří technickou základnu realizace nepřímé (neinterakční, jednostranné) komunikace. Jejich aplikace a způsob použití vychází jednak z cílů celkové strategie uživatele odesílatele informace, jednak z technické, morální a ideologické vyspělosti společnosti, v jejímž kontextu se příslušné komunikace uskutečňují. V hrubých rysech lze tato komunikační média označit za komunikační prostředky hromadného dosahu (knižní produkce, hromadné sdělovací prostředky, jako tisk, rozhlas, televize, film) a komunikační prostředky převážně individuálního či omezeně skupinového charakteru (reprodukční technika všech druhů a modifikací). První skupina komunikačních médií bývá též označována jako masová média.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 14. 8. 2006
Autor: -red-