komické

Směšné; esteticko-etická kategorie, označující všeobecně situace a rozpory, které vyvolávají smích. Určení podstaty komického je nesnadné pro univerzálnost jeho předmětu a jeho proměnlivost. Nejčastěji se komické chápe jako protiklad tragického, ale někdy též vznešeného či patetického nebo jako opak dojetí; jsou však známy i tragikomické, patetické nebo sentimentální formy komična. Jeden druh komična často přechází v jiný, a to platí i o dalších estetických kategoriích („od vznešeného ke směšnému je jen krok“). Zvolíme-li jako východisko lidové veselí, které se spontánně projevuje o svátcích a slavnostech, ve hrách a tancích, pak tento smích vyjadřuje radost, přebytek sil a pocit vnitřní volnosti. Svou povahou je univerzální, ale též ambivalentní a synkretický: spojuje chválu i hanu, důvěrnost i distanci, roli aktéra i diváka. Lidový smích obsahuje v zárodku všechny druhy komična, především ironii a humor. Ironie skrývá pod maskou smíchu vážnost i výsměch, humor pod maskou smíchu vážný úmysl. Satirický smích naproti tomu napadá nedostatky, které jednoznačně odmítá. Úrovní a hloubkou se liší náročné formy komického (v Don Quijotovi stíhá výsměch nejušlechtilejší lidské vlastnosti) od pouze zábavných (například kalambúr). K nim se vztahu;e Aristotelovo vymezení komična jako „bezbolestného odsudku“. V projevech vtipu a duchaplnosti, jež jsou „hrou intelektu“, komické jako by sehrávalo roli důkazu. Psychologický význam komické je značný; v ničem se tak neodhalují charakteristické vlastnosti lidí jako v tom, čemu se smějí. Základ psychohygienické funkce smíchu tkví v jeho schopnosti uvolňovat vnitřní tenzi, překonávat ztrnulost a falešnou vážnost. Smích osvobozuje od falešných obav, přežilých kultů a autorit, sehrává duchovně terapeutickou roli v životě i umění. Nejpříznivější půdou pro uplatnění univerzální povahy komična je literatura, v níž se na komičnu zakládá jeden z hlavních druhů dramatu – komedie.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 9. 10. 2006
Autor: -red-