keltské náboženství a mytologie
Náboženství
Soubor polyteistických náboženských a mytologických představ Keltů (zejména ze západokeltské oblasti), osobitý silnými totemistickými pozůstatky (kult postav zvířecí podoby), krutostí rituálu (lidské oběti) a nesnadnou zařaditelností hlavních bohů (Tanaros, Taranis, Teutatés, Ogmios, Dagda, Epona, Brígit). Původní zdroje náboženských představ jsou zastřeny či překryty řecko-římskou interpretací (ztotožňování keltských božstev s řeckými a římskými bohy) či pozdějším vývojem (doklady o náboženských představách a obřadech v retenčních keltských oblastech, zejména v Irsku). Do pozdně laténského období přežilo množství místních bohů s kmenovým charakterem, kteří stáli na konci vývoje rodových a totemistických tradic. Všichni plnili základní ochranné funkce. K nejstaršímu okruhu patří chthonické božstvo Epona, připomínající Velkou Matku a Zemi, které často splývá se svým mužským protějškem (Teutatés). Synem i manželem Eponiným byl Lug, přirovnávaný k Merkurovi. Jeho syny bylo několik dalších bohů ochraňujících různá odvětví lidské činnosti (řemesla). Složitý keltský panteon byl doplněn množstvím dvojitých či trojitých bohů (Tři Matky), trojhlavých nebo čtyřhlavých božstev a řadou posvátných zvířecích bytostí (kanec, kůň, býk, kohout, medvěd), z nichž některé měly psychopompické rysy (doprovod do podsvětí), jiné zastupovaly samotné božstvo. Velký význam měly i posvátné stromy a rostliny (dub, habr, jmelí). Uctívány byly řeky, prameny a vrcholy hor. Zvláštní místo v liturgii zaujímal posvátný háj (drunemeton). Jednotlivá božstva byla zobrazována kamennými či dřevěnými sochami, umisťovanými spolu s náboženskýmmi symboly ve svatyních. Archeologické objekty označované jako keltská kultovní místa (nemeton) jsou doloženy v celé keltské Evropě. Bohoslužbou se zabývali kněží (druidové), tvořící přísně uzavřenou kastu, doplňovanou syny z předních šlechtických rodin. Vedle druidů existovaly i podřízené kněžské vrstvy (vates), činné především při vlastním rituálu. Náboženské obřady vyžadující lidské oběti byly příznačné svou krutostí, vázanou hlavně na představu vyprošení příslušných ochranných funkcí (kult uťaté hlavy). Vedle krvavých obětí byly běžné i oběti užitných předmětů (votivní uložení na nedotknutelných posvátných místech kmene). V náboženských představách Keltů výrazně dominovala víra v posmrtný život a v převtělování duší, jež byla mocnou vnitřní a subjektivní silou, která buď omezovala, nebo podporovala jejich veškeré konání. Teprve v posledních dobách keltské samostatnosti náboženství a kult směřovaly k tomu, aby se staly účinným nástrojem vznikající státní moci.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
13. 7. 2006
Autor: -red-