kazašská literatura

Rozvíjela se na základě lidové poezie. Převládajícími formami bohaté lidové tvorby do poloviny 19. století byly písně, pohádky, hrdinské eposy (Alpamyš, Koblandy), pěstované lidovými pěvci, akyny (Asanu-Kajgy, Sypyr-žirau, Buchar-žirau, Kalkamanov, 18. století). Nová etapa v rozvoji kazašské literatury nastala po připojení země k Rusku. V tvorbě akynů

tohoto období převládá demokratický charakter. Rozvíjí se tradiční písňová soutěž ajtys, v níž vynikal především Ž. Žabajev

, který se věnoval i tradičnímu zpracování revoluční a aktuální politické tematiky. K významným činitelům kazašské kultury a literatury patří pedagog Y. Altynsaryn

a etnograf a publicista Š. Válichanov. Zakladatelem realistického písemnictví se stal A. Kunanbajev

. V jeho tradici na začátku 20. století pokračovali S. Torajghyrov

a I. Ktibejev. Novou vývojovou etapu kazašské literatury představuje dílo básníka-revolucionáře S. Sejíullina, který se spolu s S. Mukanovem a M. Auezovem, jehož dvoudílná románová epopej Abaj dosáhla značné proslulosti, řadí k zakladatelům socialistického realismu v kazašské literatuře. Pozdějí dochází k rozvoji nových literárních forem a žánrů. I. Žansůgyrov (*1894–†1937) vynikl jako lyrik, dílo B. Majlina (*1894–†1939) ztvárňuje zrození nového typu člověka. Válečná léta ovlivnila tvorbu K. Amanžolova (*1911–†1955). V poválečném období se kazašská literatura obohatila o další žánry věnované zobrazení současnosti, rozvíjela starou epickou tradici v díle Ch. Jerghalijeva (*1916). Vzrostl význam románu a dramatu.