Kateřina Vincourová

Biografie / Výtvarné umění

*9.4.1968 (Praha), česká výtvarnice (objekt, instalace, plastika). Absolventka pražské AVU, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1996. Roční stipendium DAAD v Berlíně zakončila úspěšnou výstavou Hobbyraum, která nastartovala její mezinárodní kariéru. Od té doby přejíždí mezi Berlínem a Prahou. Ke své práci využívá téměř výhradně umělé materiály, protože jsou tím, co nás ve všedním životě obklopuje. Ve své tvorbě se orientuje na sochařství jakožto obor, zkoumající primárně otázky interiéru a exteriéru, stálosti a nestálosti. Využívá možnosti času a pohybu. Výsledky jejích realizací představují více či méně dočasné instalace, jejichž existence mnohdy závisí na konkrétním místě a účasti diváků. Řada děl Vincourové představuje jakési interiéry v interiéru (galerie), obraz v obraze. Tyto interiéry jsou občas obyvatelné nebo alespoň vykazují metaforické znaky obývání (Call.., Tašky). Většinou se jedná o modely objektů spotřební kultury (mobilní telefon apod.). Autorka komentuje fakt, že lidé žijí uvnitř věcí, přesněji uvnitř zboží. Nejedná se tedy už o fenomenologické disponování věcí, naopak předmět spotřeby do jisté míry disponuje svým uživatelem. Předmět vytváří útočiště, pozorovací platformu i celu. Spotřebitelé se uzavírají do každodenních rituálů, jejichž opakování a násobení splývá do kompaktní šedi (Neděle). Tyto konzumní skrýše připomínají vesmírné moduly s omezeným životním prostorem, jsou metaforou expanze i uzavření. Objekty Vincourové jsou naplněny vzduchem (za pomoci ventilátorů), jenž představuje jejich stavební hmotu. Povrchová slupka je místem zviditelnění příslušného designu, loga. Tento druh tekuté architektury má za následek elementární měkkost objektů, umožňuje jejich snadný přesun a transformaci. Tato měkkost však neznamená ztrátu formy. Spíše se s její pomocí zdůrazňují vizuální kvality povrchu, jeho znaková role. Klasické statuární umění se soustředilo na vnitřní kostru a pevný objem zdůrazňující jeho touhu po věčnosti a bezčasí. I konzumní objekty si nárokují jistou nesmrtelnost, ovšem v rytmu věčného návratu a nekonečného variování. Čas spotřeby je časem cyklickým, časem ritualizovaných událostí. Objekty Vincourové reagují na tuto umělou idylu, která radikálně proměnila podobu soukromí. Soukromí se stalo komoditou, jeho konkrétní podobu je možno vybrat v katalogu. Veřejný prostor (především obchodní) se stává prostředím, připomínajícím interiér dětského pokoje. Vincourová si je této vlastnosti konzumní kultury vědoma a vytváří její nejednoznačný model.

Vytvořeno: 21. 5. 2007
Aktualizováno: 21. 5. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: Cena Jindřicha Chalupeckého.