kapitulace

Politologie

Nerovnoprávné dohody, poskytující Evropanům (resp. příslušníkům evropských mocností) v různých asijských a afrických zemích privilegované postavení ve srovnání s místním obyvatelstvem, vynětí z pravomoci místních soudů (konzulární jurisdikce), vlastní samosprávu, daňové a podnikatelské výhody ap. První kapitulaci poskytla osmanská říše v 15. až 16. století Janovu, Benátkám a Francii s cílem podnítit rozvoj zahraničního obchodu. V 18. až 19. století se kapitulace staly pravidelnou součástí nerovnoprávných smluv, vnucovaných evropskými mocnostmi (Francií, Velkou Británii, Ruskem) osmanské říši a sloužily jako nástroj ekonomického a politického nátlaku těchto velmocí na postupně se rozkládající turecké impérium. V 18. až 19. století byl režim kapitulace rozšířen na další asijské a africké země (Egypt, Írán, Čínu, Japonsko, Maroko, Alžírsko, Tunisko). Jako první se domohlo zrušení kapitulace koncem 19. a zač. 20. století Japonsko. Systém kapitulace byl pak postupně rozbit během 1. poloviny 20. století národním osvobozeneckým hnutím v jednotlivých zemích (v Turecku 1923, v Íránu 1928, v Číně 1943–1947, v Egyptě 1949).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 27. 2. 2007
Autor: -red-