kambodžské výtvarné umění

Rozvíjelo se od 2. století pod indickým vlivem. Architektura izolovaných a sdružených věžovitých svatyň se vyvíjela k velkým chrámovým komplexům s galeriemi na stupních a rohovými pavilóny (Angkor Vat

). Volná plastika kontrastuje hieratickou strnulostí s dynamismem reliéfní architektonické plastiky rostlinných i figurálních motivů (Banteai Srei

, 10. století). Ze 13. století pochází urbanistický komplex Angkor Thom

s centrálním chrámem (Bajon

). V 15.–17. století převládá dřevo jako materiál buddhistické klášterní architektury a z ní vycházející i architektury profánní (Phnompenh

), působící zejména barevně glazovanými střechami, dřevěnou buddhistickou plastiku reprezentují zejména stylizované sochy Buddhy

. V souvislosti s dřevěnou architekturou se rozvíjí dřevořezba, zejména architektonická plastika figurálních (podpůrní garudové

a nágové

) i stylizovaných rostlinných motivů. Interiéry buddhistických svatyň jsou zdobeny nástěnnými malbami, vrcholícími v malířské škole 19. století. Od poloviny 19. století se rozvíjí moderní architektura, jež využívá domácí formy a stavební principy. V současné době se obrozuje domácí tradiční tvorba, soustředěná zejména na umělecké řemeslo (dřevořezba, zpracování kovů, šperkařství).