jednotná fronta

Akční jednota dělníků různého politického přesvědčení, různé národnosti, politické a odborové příslušnosti působící v boji proti vykořisťování a na obranu společných zájmů dělnické třídy. Rozvíjela se od III. kongresu Komunistické internacionály (KI) v roce 1921. Naléhavost jednotné fronty vyvstala v období po 1. světové válce, kdy došlo k rozkolu v mezinárodním dělnickém hnutí. V této situaci vytyčil III. kongres KI linii jednotné fronty, rozpracovanou pak na zasedání exekutivy KI v prosinci 1921 a v lednu 1922: komunistické strany měly mobilizovat a vést nejširší masy dělnictva včetně příslušníků a funkcionářů reformistických stran do boje na obranu dosavadních sociálních vymožeností i za další bezprostřední sociální požadavky. Jednotná fronta měla být vytvářena především „zdola“, tj. dohodou komunistických a reformistických organizací na závodech či v obcích, za určitých podmínek a okolností též „shora“, tj. dohodou mezi vedením komunistických a reformistických stran, a to jako pomocný prostředek, usnadňující rozvinout ideu jednotné fronty v masách pracujících. Zvláštního významu nabyla taktika jednotné fronty na přelomu 20. a 30. let v době světové hospodářské krize. Nejúspěšnější sociální a politické boje tohoto období byly vedeny na principech jednotné fronty. Za vrchol této taktiky v podmínkách hospodářské krize je považována mostecká stávka (1932). V době nástupu fašismu ve 30. letech nabyla jednotná fronta nového významu a nových forem jako základ lidové fronty. V letech 1934–1936 byl ve Francii na základě jednotné fronty komunistické a socialistické strany odražen nápor fašistických sil a vytvořena vláda lidové fronty. Rovněž vítězství lidové fronty ve Španělsku předcházelo vytvoření jednotné fronty v některých oblastech země.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 6. 9. 2006
Autor: -red-