intelekt

Psychologie

[Latina], schopnost myšlení, racionálního poznání, procesuálně i obsahově odlišná od takových psychických kvalit, jako jsou cit, vůle, intuice, nebo fantazie. Výraz intelekt je latinským překladem řeckého termínu nús a má týž smysl. Již antika rozlišovala duševní schopnosti nižší a vyšší (intelekt), nazývané někdy též duchem. Ten byl pokládán za nejvyšší formu psychické činnosti člověka. Scholastika považovala intelekt za nejvyšší poznávací schopnost člověka, postihující duchovní podstatu na rozdíl od pouhého rozumu jako elementární poznávací schopnosti (ratio). I.Kant pokládal intelekt (Verstand) za způsobilost tvořit pojmy, zatímco rozum (Vernunft) za schopnost vytvářet metafyzické ideje. V různých variantách se toto pojetí užívalo v německé pokantovské filozofii včetně G.W.F.Hegela. Dialogická koncepce vývoje intelektu uznává jeho existenci v modifikované formě integrovaných nervových (neurofyziologických) funkcí adaptivního charakteru i u zvířat. V podstatě se jedná o schopnost nalezení řešení určité úlohy, která se pak přenáší i na jiné úkoly a nakonec se vyvíjí ve schopnost dvoufázového řešení problému. Intelekt nelze ztotožňovat s inteligencí ve smyslu schopnosti pohotově a adekvátně řešit nové, zejména neočekávané a složité situace a problémy. Všechny druhy poruch intelektu se zahrnují do pojmu slabomyslnost (oligofrenie).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 12. 12. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: degradace, demence, filantropismus, Hans Jürgen.