indické divadlo

Divadlo

V tradičním indickém divadle jsou jednotlivé složky (deklamace, pantomima, tanec, hudba, zpívaná poezie) spojeny v charakteristickou syntézu, jedním z nejtypičtějších výrazových prostředků jsou četné styly a místní druhy tance, formující klasické školy národního tanečního umění (haratanátjam a kathakali na jihu Indie, kathak a manípurí na severu). Staré indické divadlo a drama vyspělo na přelomu n.l. již natolik, že byla sepsána na základě divadelní praxe učebnice divadelního umění (Nátjašástra). Zformulovala principy všestranné povahy herectví, dramatiky, složení hereckých souborů, architektury divadelního prostoru ap. Indické divadlo 1. – 9. století n.l. tvořilo součást dvorské a městské kultury. Po prvním známém dramatikovi v 1. století Ašvaghóšovi tvořil Bhása (Yásavadatta ve snu), Šúdraka (Hliněný vozíček), Kálidása (jehož hry patří k vrcholům básnického výrazu, například Málavika a Agnimitra, Šakuntala, Yikrama a Urvaší), Višákhadatta (asi 4. – 5. století n.l., Ministrův pečetní prsten), Harša (7. století, Ratnávalí) a Bhavabhúti. Jako základní tematické zdroje sloužily mytologické eposy Mahábhárata a Rámájana, látky z jiných literárních pramenů, ale i ze skutečného života. – Za vlády muslimských dobyvatelů začátkem 2. tisíciletí n.l. upadala hlavně na severu klasická literatura a s ní i drama. V průběhu 16. – 18. století začala vznikat (ze zárodků obřadního divadla k chvále hinduistických božstev a lidového mimického umění ) v jednotlivých částech subkontinentu všelidová regionální divadla. Každé má svou charakteristickou podobu. Jsou dodnes živá, hrají se hlavně o svátcích na otevřených prostranstvích. Výtvarnou složku zastupují barvité kostýmy, líčení či masky. Hry jsou komponovány s epickou šíří, tanec a zpěv v nich mají důležitou funkci. Světské druhy (svang, bháváí, nautanki) berou látky z legend i ze života, mysterijní (kathakali, jakšagana, terukkúttu, džatra, čhau) prezentují epizody z hinduistické mytologie. – Novodobé divadlo evropského typu se od konce 18. století vyvíjelo v centru koloniální moci, v Kalkatě, a odtud se šířilo do dalších velkoměst. Jedním z prvních souborů byla skupina umělců vytvořená v Kalkatě v roce 1795. V novoindických jazycích vznikly činohry na aktuální, většinou sociální tematiku (díla D. Mitry, G. Ghoše a jiní). V roce 1872 založil bengálský dramatik G. Ghoš Národní divadlo. Na konci 19. a v 1. třetině 20. století vznikalo dramatické dílo R. Thákura. K oživení divadelního života došlo zvláště od 40. let 20. století Vznikly profesionální i amatérské divadelní kolektivy, v roce 1943 byla založena Asociace národních divadel. Na začátku 50. let získal proslulost soubor tanečníka a choreografa U. Šankara (založen v roce 1952). V roce 1953 byla založena Akademie hudby, tance a dramatu v Dillí, v roce 1959 byla při Akademii otevřena první státní divadelní škola. V 60. letech existovalo více než 30 profesionálních divadelních souborů. Divadelní život od 70. let je charakterizován směřováním k syntéze tradičního divadla s formami a metodami západoevropských divadel a vytvářéním nových profesionálních souborů (na začátku 70. let jen v Bombaji pracovalo 22 profesionálních kolektivů). K součeský dramatikům patří například U. Datta, B. Sarkar, nejznámější divadla jsou v Kalkatě, Dillí, Aláhábádu, Madrásu, Bombaji, Váránasí a v Púně. Velkou popularitu a starou tradici má v Indii divadlo loutkové. V současném indickém divadle je nejpopulárnější marionetové divadlo (státy Rádžastán, Urísa) a stínové divadlo (Andhrapradéš, Kérala, Urísa).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 18. 10. 2006
Autor: -red-