humor

Literatura, umělecký humor vystupuje hlavně jako úsměvné chápání směšné situace. Výraz humor se rozšířil do většiny evropských jazyků až v novověku z angličtiny a francouzštiny. Antika neznala humor v jeho novodobém, rozrůzněném, specifickém významu, nýbrž v něm viděla především duševní stav, v němž je člověk naložen žertovně. Literární projevy antického humoru v komediích, satirách, epigramech, v rétorice (obsahující antickou teorii humoru) dosvědčují, že Řekové a Římané chápali humor především v protikladu k suchopárnosti a nedovtipnosti; na rozdíl od našich zvyklostí se nepovažovalo za nevhodné zesměšňovat i tělesné nedostatky lidí; zárodky úsměvného humoru nalézáme však i v antice, například v helénistické poezii. Významu filozoficko-estetické kategorie nabyl humor teprve počínaje 18. století; v novodovém humoru nemá převažovat zničující nebo ambivalentní ráz jako v satiře, ironii a sarkasmu, nýbrž humor má být úsměvem vyjadřujícím vnitřní přijetí světa i s jeho nedokonalostmi. Teorie humoru byla rozpracována především v romantické estetice; Jean Paul spatřoval v humoru specificky romantickou formu komična, v níž je vyjadřován kontrast mezi nekonečností ideje a konečností empirických jevů; humor je podle něho naruby obrácený pocit vznešena, neboť poměřuje nekonečně velké s malým; podobně jako N. V. Gogol vidí v humoru „smutek skrze slzy“. Skutečnost, že humor předpokládá i láskyplné pochopení lidského života v jeho rozpornosti, neznamená, že je proto bezzubý. Příkladem může být robustní renesanční humor Rabelaisův, krevnatý humor Shakespearův ironický humor Heinův a Gogolův, lyrický humor Čechovův, ale i typicky český a zároveň světově významný laskavý humor Nerudův a Čapkův i groteskně karikující humor Haškův.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 11. 7. 2006
Autor: -red-